Nutná obrana II. - útočník

Pokračování článku k základním podmínkám vytvářejícím možnost jednat v nutné obraně a pojmům souvisejícím.

2. Útočník
Útočníkem je ten, kdo svým protiprávním jednáním, a to jak konáním nebo opomenutím, ohrožuje zákonem chráněné zájmy. Ve smyslu § 13 tr. zákona je jím osoba, která útokem na zájem chráněný tr. zákonem přímo hrozí anebo jejíž útok na tento zájem trvá.

Naše současná teorie i praxe zastává poměrně jednoznačné stanovisko, že útočníkem může být jen člověk, tj. fyzická osoba. (Nebylo tomu však takto vždy, například ještě A. Miřička sem zahrnoval i útok zvířete, který je dnes chápán jako okolnost odůvodňující jednání v krajní nouzi; případy poštvaného zvířete však již posuzoval shodně se současnou naukou).

Útočníkem je tedy osoba, která svým konáním nebo opomenutím naplnila všechny znaky výše uvedeného "kvalifikovaného" útoku. Pojem útočníka bývá většinou totožný s pojmem pachatele trestného činu, nemusí tomu však tak být vždy, neboť útok nemusí mít povahu trestného činu.

Za útočníka by však byl považován i obránce, který po odvrácení útoku přejde sám do útoku s úmyslem vyrovnat se s útočníkem, od něhož již žádné nebezpečí nehrozí. Za následek, způsobený v této fázi svého nikoli již pouze obranného jednání, je obránce trestně odpovědný a nemůže se již odvolávat na to, že jednal v nutné obraně.

Problematický je požadavek zavinění, popř. trestní odpovědnosti u útočníka. Je třeba vyžadovat u útočníka úmysl, či lze posuzovat ve smyslu nutné obrany za útočníka i člověka, který ohrožuje chráněné zájmy z nedbalosti, popř. dokonce nezaviněně? Řešení této otázky souvisí především s praktickým problémem posuzování útoků osob jednajících ve skutkovém omylu, dětí nebo osob nepříčetných, tedy s otázkou, zda posuzovat útoky této kategorie osob jako jednání navozující "stav nutné obrany"či "stav krajní nouze". Rozdíly jsou zde podstatné už jen vzhledem k tomu, že podmínky krajní nouze podle § 14 tr. zák. jsou přísnější (proporcionalita, subsidiarita atd.).

Nauka řeší tento problém různě, podle chápání jeho podstaty, tedy zejm. podle toho, zda pro naplnění znaku protiprávnosti útoku jí postačuje protiprávnost "objektivní" nebo vyžaduje protiprávnost "v subjektivním smyslu".

Část teorie a praxe striktně vyžaduje pro přípustnost nutné obrany u útočníka úmysl, tedy úmyslné jednání trestně odpovědné osoby. Jinou částí teorie, resp. i praxe je zastáván názor, že u útočníka nelze vždy úmysl žádat a tedy že je nutná obrana připuštěna i proti osobě jednající z nedbalosti, popř. i osobě, jež vůbec není trestně odpovědná. (Pro úplnost lze ještě dodat, že názor připouštějící nutnou obranu i proti jednání osob jednajících z nedbalosti, osob trestně neodpovědných, osob jednajících v omylu nebo osob k jednání donucených apod., je velmi rozšířen v cizí trestněprávní nauce, která však omezuje dosah nutné obrany v těchto případech požadavkem subsidiarity.) Zaměřme se nyní na argumenty obou protichůdných názorů.

Část nauky, vyžadující u útočníka úmysl, vychází zřejmě zejm. z názoru, že požadavek proti- právnosti útoku je třeba vykládat z hlediska subjektivního pojetí protiprávnosti. V. Solnař takto nutnou obranu nepřipouštěl proti "útokům choromyslných osob a dětí, leč by obránce o chorobném stavu útočníka nevěděl". Taktéž A. Dolenský nepřipouští posuzování těchto případů jako okolnosti navozující stav nutné obrany, ale jako případu krajní nouze, přičemž však analogicky podle úpravy nutné obrany připouští i způsobení větší škody, než jaká hrozila. Takováto analogie by byla přípustná, neboť by vedla ke zúžení trestní odpovědnosti obránce. Podobně posuzuje též nebezpečí vyvolané člověkem jen z nedbalosti. V souladu s principem krajní nouze by zde platila i podmínka subsidiarity | napadený by se měl útoku vyhnout, a teprve nebylo-li by jiného východiska, mohl by útočníkovi způsobit popř. i větší škodu, než která z podniknutého útoku hrozila (bylo by tedy možné např. útočícího choromyslného k záchraně vlastního života zabít). A. Dolenský k tomuto uvádí: "Útok duševně chorého se posuzuje jako situace krajní nouze s analogickým použitím § 13, pokud jde o poměr škody hrozící a při odvrácení takového nebezpečí způsobené. . . analogie § 13 vede k tomu, že škoda může být i větší.

Kdyby se tyto případy posuzovaly jako nutná obrana, musela by se doplnit další podmínka, že taková obrana je subsidiární, tj. že je třeba dát přednost ustoupení před obranou. To by znamenalo zužování podmínek beztrestnosti čili analogii v neprospěch. Pokud bychom zde použili ustanovení § 13 bez jakékoliv modifikace, bylo by řešení nehumánní." Všechny názory této skupiny tedy řadí případy útoků osob nepříčetných, dětí nebo osob jednajících nedbalostně či dokonce nezaviněně pod pojem "nebezpečí", tedy k případům vytvářejícím stav krajní nouze, přičemž samotné podmínky vyžadované zákonnou úpravu krajní nouze pro osobu odvracející toto nebezpečí zprav. modifikují v její prospěch tím, že netrvají na splnění podmínky proporcionality v její striktní zákonné podobě § 14 tr. zák. Nutná obrana bývá zde připuštěna pouze v případě, kdy obránce nevěděl o tom, že se jedná o útok ze strany osoby náležející do výše zmíněné kategorie (domnělá nutná obrana).

Pokud jde o přípustnost takovéhoto řešení, nelze mít proti němu z hlediska aplikace trestního zákona námitek a lze jej chápat zřejmě i jako adekvátnější, než řešení níže uvedené, neboť se zde v podstatě rozšiřuje možnost posuzování jednání podle zásad o krajní nouzi ve prospěch osoby jednající v krajní nouzi, při současném omezení trestnosti takovéhoto jednání analogickým použitím zásad platných v případě důvodu vylučujících protiprávnost. (Použitím analogie ve prospěch jednajícího se v tomto případě trestní odpovědnost zužuje a nikoli rozšiřuje.)

Druhá skupina názorů vytýká předchozímu řešení především kladení nepřiměřených požadavků na osobu obránce, neboť tento, ač může jednat v krajní nouzi s modifikovanou podmínkou proporcionality (v jeho prospěch) je i nadále vázán podmínkou subsidiarity | "měl by se pokusil nejdříve útoku vyhnout". Tato druhá skupina názorů zřejmě vychází tedy nikoliv ze subjektivního pojetí protiprávnosti útoku jako předchozí část nauky, nýbrž z pojetí objektivního.

V této souvislosti tak např. P. Šámal argumentuje tím, že předchozí způsob řešení ". . . nebere v úvahu, že (obránce) musí rychle a rozhodně řešit náročnou situaci v časové tísni a v psychickém tlaku, přičemž jde o osobu většinou neznalou ani způsobů sebeobrany, ani použití zbraně k obraně, zejména z hlediska, k jakému např. poškození zdraví může při tom kterém použití konkrétní zbraně dojít. Přitom situace toho, kdo se brání útoku duševně chorého nebo osoby jednající ve skutkovém omylu, může být daleko obtížnější než toho, kdo se brání pachateli trestného činu, když útok např. duševně choré osoby může být velmi nebezpečný. . . "

Pro odstranění nejasností by zde de lege ferenda byla zřejmě žádoucí konkrétnější právní úprava této problematiky.

Z hlediska protiprávnosti útoku je třeba posuzovat i nutnou obranu proti úkonům veřejných činitelů.

Mgr. Miroslav Mlčák je justičním čekatelem.


Název rubriky - Trestní pr. - vybraná témata
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 28.9.2000 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 28.9.2000.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Miroslav Mlčák
Související informace - články:

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Doporučujeme legislativu k diskusi
TrZák - komentář JUDr. Teryngela
Obecná část
Zvláštní část
Z 001 Trestné činy proti základům republiky
Z 002 Trestné činy proti bezpečnosti republiky
Z 003 Trestné činy proti obraně vlasti
Z 004 Trestné činy proti hospodářské soustavě
Z 005 Trestné činy proti hospodářské kázni
Z 006 Trestné činy proti měně a trestné činy daňové
Z 007 Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi
Z 008 Trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele
Z 009 Trestné činy veřejných činitelů
Z 010 Úplatkářství
Z 011 Zločinné spolčení
Z 012 Některé trestné součinnosti
Z 013 Jiná rušení činnosti státního orgánu
Z 014 Trestné činy obecně nebezpečné
Z 015 Trestné činy hrubě narušující občanské soužití
Z 016 Trestné činy proti rodině a mládeži
Z 017 Trestné činy proti životu a zdraví
Z 018 Trestné činy proti svobodě
Z 019 Trestné činy proti lidské důstojnosti
Z 020 Trestné činy proti majetku
Z 021 Trestné činy proti lidskosti
Z 022 Trestné činny proti brannosti
Z 023 Trestné činy proti civilní službě
Z 024 Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti
Z 025 Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu
Z 026 Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby
Z 027 Trestné činy ohrožující bojeschopnost
Z 028 Společná ustanovení
Z+ 001 Přechodná a závěrečná ustanovení
Starší příspěvky
Příspěvky
Vzory a příklady dokumentů
Příklady k diskusi
Studie, zprávy, analýzy