Obecně prospěšné práce, jejich výkon a význam v českém trestním právu

Za každý protiprávní čin by měl následovat trest. V souvislosti s trestem a jeho účelem považuji za nutné blíže vysvětlit pojem trestného činu, neboť pouze za trestný čin je možno podle zákona uložit trest.

1. Trestný čin

Trestný čin je jedním z aspektů lidské zkušenosti, který vyvolává představu zla a porušování zákona a který byl mnohokrát a různě definován a vykládán. Pro klasického a pedantského vědce může být trestný čin dramatem, představením konfliktu mezi silami dobra a zla, čehož výmluvným typickým příkladem jsou řecké tragédie, Shakespearův Macbeth a Dostojevského Zločin a trest. Pro moralistu je trestný čin projevem duchovní hříšnosti, a právě tohle degenerující zlo a nemoc duše musí být úplně a okamžitě vykořeněno silou sebeovládání a počestností. Trestný čin se často přirovnává k hříchu, tj. k porušování přirozeného práva, Deseti přikázání dalších příkazů v Bibli, Talmudu a Koránu. Pro jiné má trestný čin jiný význam: pro reportéra je to zpráva, pro detektiva je to práce, pro zloděje je to byznys a pro oběť představuje strach a ztrátu. Pro většinu lidí však trestný čin není nic víc, než porušením obecně akceptovaného souboru pravidel, podpořených mocí a autoritou státu. Třebaže tyto a mnohé další definice trestného činu mohou být z určitého konkrétního pohledu důležité, pro zcela jednoznačnou definici mají jen malý význam. Chápání trestného činu jako hříchu může nicméně představovat bod, od něhož se lze odrazit, protože vývoj definic trestného činu je vnitřně svázán s historickými představami o dobru a zlu a s pojmem přirozeného práva.”1

Zákonná definice trestného činu je upravena v § 3 odst. 1 a 2 TZ - trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně a jehož stupeň nebezpečnosti je u dospělých větší než nepatrný, u mladistvých vyšší než malý. Aby se určitý čin stal trestným činem, musí naplňovat formální znaky trestného činu (znaky uvedené v zákoně) a zároveň znak materiální (určitý stupeň společenské nebezpečnosti). V některých zahraničních právních úpravách se můžeme setkat pouze s formálním pojetím trestného činu, kdy trestný čin musí pouze naplňovat znaky stanovené zákonem. Tak je tomu například v sousedním Německu, kde materiální regulativ může hrát roli v rámci rozhodování o postupu v trestním stíhání.

V odborné literatuře se můžeme setkat s mnoha různými definicemi trestu lišícími se podle kontextu, ve kterém jsou zrovna uváděny. Všechny se ale obecně shodují na tom, že je to určitá odplata za něco, co nemělo nastat, co je v rozporu buď s normami právními nebo morální. Odplata je často chápána jako sociální msta neboli snaha po uložení trestu co nejvíce odpovídajícího povaze provinění. Tento přístup se zajímá pouze o to, aby trest odpovídal zločinu, a je tak starý jako historie sama. Ve dvacátém a jednadvacátém století je ale teorie odplaty pomalu opouštěna, neboť demokratická společnost je založena na zásadách práv jednotlivce a občanských svobod, kde tresty v podobě “vyrovnaných účtů” představují rozpor v hodnotách.

V oblasti trestněprávní se trestem rozumí “jeden z prostředků státního donucení ukládaným jménem státu k tomu povolanými soudy v trestním řízení, jímž se působí určitá újma za spáchaný trestný čin jeho pachateli, trestem se tak vyslovuje společenské odsouzení činu a jeho pachatele”.2 Typickým a nezbytným znakem trestu je, že se jím působí určité osobě určitá újma.Tato újma, protože výrazně zasahuje do občanských práv, nesmí překročit hranici nezbytnou k dosažení účelu trestu.

České trestní právo je založeno na zásadě humanismu, z čehož vyplývá zákaz mučení, krutých nelidských nebo ponižujících trestů zakotvený v čl.7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde se traduje požadavek článku 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a zákonný zákaz ponížení lidské důstojnosti výkonem trestu. Pokud jde o mučení, definovala je Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z roku 1987 jako jednání, jímž je veřejným činitelem nebo z jeho podnětu člověku úmyslně působeno silné tělesné či duševní utrpení, a to s určitým cílem (přiznání, potrestání, zastrašení…). Touto problematikou se rovněž zabývá i čl.3 Evropské úmluvy o lidských právech.3

Účel trestu byl v minulosti pojímán odlišně od dnešního pojetí. Zaujímal zvláštní místo v historii trestněprávních nauk i filozofických směrů. Absolutní teorie chápala trest pouze jako odplatu a nespojovala s ukládáním trestu žádné společenské účely. Oproti tomu teorie relativní přikládala trestu již určité cíle užitečné pro společnost, snaží se vyzvednout požadavek spravedlivosti trestu a rozlišovat mezi generální a individuální prevencí. O prolnutí obou teorií se pokouší teorie smíšené (slučovací), které se snaží spojit myšlenku odplatného trestu a trestu sledujícího širší společenské i individuální účely.

V českém trestním právu je účel trestu vyjádřen v § 23 trestního zákona. Aby trest správně plnil svůj účel, tak by měl působit jak na pachatele trestného činu, tak i na všechny ostatní občany. V § 23 TZ se praví, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. V této definici je vyjádřen jak požadavek individuální prevence, tak i prevence generální, a zároveň zde nalézáme i základní funkci trestu - funkci ochrannou. Smyslem tohoto ustanovení je přimět pachatele k respektování našich zákonů a trest je zde chápán nejen jako prostředek sebeobrany společnosti před trestnými činy, ale i jako výchovný prostředek.

Na trest, který má splnit svůj účel, jsou kromě individuální a generální prevence kladeny i další požadavky. Trest, má-li změnit určité chování, musí být individualizován, neboť co je pro jednoho trestem, druhého nechává lhostejným a pro třetího může být dokonce odměnou. Individualizace trestu lze alespoň u některých deliktů založit na převládající motivaci kriminálního chování a tím na motivaci subjektů obecně. Klíčem může být individuální hierarchie hodnot. Hodnoty prakticky označují cíle motivovaného chování. Individualizace trestu je především nutná u recidivistů. Trest, pokud má být účinný, musí být doprovázen odměnou. Zatímco trest blokuje nežádoucí chování (pachatelem je prožíván jako odmítání nejen jeho chování, ale i jeho osoby), musí se odměna vztahovat k žádoucímu chování.Trest, nedoprovází-li jej odměna, nemá vliv na změnu cílů, jichž se snaží trestaná osoba dosáhnout, v mnoha případech má za následek pouze změnu cest, které vedou k témuž cíli.4 Odměnou je zde myšlen trestní rejstřík bez záznamu za spáchaný trestný čin a možnost odsouzeného vykonat svůj trest na svobodě a nebýt vytržen ze svého sociálního prostředí. Ke zvýšení účinku prevence je nutno usilovat o neodvratnost trestu a k jeho uložení musí dojít bezprostředně po provinění, aby mezitím nedošlo u pachatele k utvrzení se o správnosti svého chování. Pro účinnost trestu je velmi žádoucí jeho spravedlivost a adekvátnost - nesmí být ani přísnější ani mírnější, než je nezbytně nutné k ochraně společnosti.

2. Alternativní tresty

2.1. Definice alternativy

Při slově trest se většině populace vybaví jako první vězení, tedy trest odnětí svobody nepodmíněně. Není to ovšem trest jediný, který náš právní řád zná. V posledních letech dosahují značné popularity tzv. tresty alternativní, které jsou z ekonomického hlediska pro stát podstatně levnější a pro odsouzeného často vhodnější a účinnější než trest odnětí svobody.

Alternativou se rozumí možnost volit mezi dvěma a více způsoby řešení. V trestním právu to znamená, že soudce při ukládání trestu odsouzenému má možnost uložit trest odnětí svobody nebo naopak vybrat trest, který bude vykonán na svobodě. Toto rozhodování klade na osobu soudce značné nároky. Soudce musí mít nejen bezvadné znalosti v oblasti práva, ale také v oblasti psychologie a sociologie. Uložení trestu pro dobrého a zodpovědného soudce neznamená pouze vyřknout nad odsouzeným ortel určitého trestu, a tím celý případ uzavřít, ale také se zamyslet nad osobou odsouzeného, zvážit jeho sociální situaci, a především vybrat pro něj vhodný trest vzhledem k závažnosti spáchaného trestného činu. Jistě není snadné vybírat z možných trestů, které nabízí český trestní zákon, protože jedinečnost osobnosti každého pachatele a nutnost individualizace trestu nutí soudce k pečlivému zvážení nabízených možností potrestání a následnému vybrání toho trestu, o němž je soudce přesvědčen, že nejlépe splní svůj účel.

Nejlépe smysl alternativy v trestním právu vystihuje její čtyřbodová definice.

  1. Alternativa je volba trestu nespojeného s odnětím svobody. Je ukládán pachateli, který by jinak byl odsouzen k trestu odnětí svobody.

  2. Alternativa trestu odnětí svobody nesmí zahrnovat žádnou ztrátu svobody. Jinak by mohlo jít pouze o vylepšení trestu odnětí svobody, o jeho lepší a  humánnější výkon.

  3. Pachatel musí být schopen vyhovět stanoveným podmínkám, což se týká zejména výše ukládaného peněžitého trestu.

  4. Délka trvání alternativní sankce musí být úměrná trestnému činu a délce odnětí svobody, který by jinak byl za trestný čin uložen.5

2.2. Kategorie alternativních trestů

Alternativní tresty lze rozdělit zhruba do dvou kategorií. Jejich společným rysem je, že pachatele nezbavují zcela svobody, ale částečně zbavují nebo omezují jeho práva. První kategorie těchto trestů nespojených s odnětím svobody zahrnuje např. elektronické monitorování (Anglie, Nizozemí) a kontrolovanou svobodu. (Francie a Itálie). Do této skupiny rovněž patří peněžité tresty, které zasahují do finanční svobody pachatele. Zejména pokuty, vypočtené na základě denního příjmu odsouzeného, se stále častěji používají jako alternativa k trestu odnětí svobody.

Druhá kategorie se lisí od první tím, že se nejenom zaměřuje na negativní omezení práv a svobod, ale mají také pozitivní obsah - úmysl bolestně konfrontovat pachatele s trestným činem, který spáchal, a zároveň ho konfrontovat s jeho odpovědností vůči sobě samému a vůči společnosti tím, že mu poskytnou příležitost vrátit něco pozitivního oběti nebo společnosti. “Obnovující” (tj. do původního stavu věci vracející) justice (restorative justice) je nové moderní pojetí, z něhož tyto sankce vycházejí. Do této skupiny patří sankce jako náhrada způsobené škody, kompenzace oběti trestného činu, narovnání, kurzy sociálního výcviku, kurzy zaměřené na řešení problémů pachatele s alkoholem za volantem, výkon bezplatné práce ve prospěch společenství a probace.6

2.3. Cíle alternativních trestů

Vzhledem k faktu, že nepodmíněné tresty odnětí svobody mají spíše desocializační než resocializační účinky, je žádoucí, aby byly uplatňovány pouze jako “ultima ratio”, jako poslední možné řešení. Nezanedbatelnou skutečností je i negativní působení vězeňského prostředí na psychiku všech osob, které se uvnitř vězení nachází. Jedná se jak o samotné odsouzené, tak i o ty, kteří ve vězeňství pracují. Považuji za bloudění v začarovaném kruhu, pokud odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody získá za svého pobytu ve vězení nové zkušenosti a znalosti o zdokonalení páchání trestné činnosti, po propuštění spáchá další trestný čin a vrací se opět do vězení. V tomto případě trest neplní svůj účel, nebrání totiž odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a nevychovává jej k tomu, aby vedl řádný život. Pokud se trest míjí svým účinkem, tak je načase začít hledat vhodné alternativy, které by nevyhovující trest nahradily. Je nutné najít nové efektivnější způsoby zacházení s pachateli trestných činů a pokusit se až do nedávné doby tolik preferovaný trest odnětí svobody nahradit tresty vykonávanými na svobodě.

Jedním z hlavních cílů, ke kterým se mělo zavedením alternativních opatřeních dospět, bylo snížení míry zasahování do osobní svobody pachatele. Proti zavádění nových alternativ jsou často vznášeny námitky, mezi které často patří i názor, že alternativní opatření ve skutečnost nenahrazují trest odnětí svobody, ale že v praxi spíše zaujímají místo méně radikálních nevězeňských trestů. Obecné pravidlo upravující vztah mezi vězeňskými a nevězeňskými tresty, které můžeme chápat jako výraz toho, že omezování ukládání vězeňských trestních sankcí je považováno za žádoucí, nalezneme ve švédském trestním zákonu. Stojí zde, že “soud... by měl mít především na paměti skutečnost, že trest má příznivě napomoci pachatelově adaptaci ve společnosti”.7

Jak už jsem výše zmínila, podle mého názoru trest odnětí svobody uložený v případě, kdy je vhodnější trest alternativní, napomáhá pachateli adaptovat se nikoli ve společnosti, ale spíše v kriminálním prostředí, kde si propuštěný může lépe ověřit své poznatky a zkušenosti, které nabyl ve vězeňském prostředí. Často se z těchto lidí stávají recidivisté, kteří páchají stále závažnější trestné činy a výrazně se u nich snižuje možnost, že by je soud přinutil k respektovaní našich zákonů a vychoval z nich řádné občany.

3. Obecně prospěšné práce

Jedním z nejnovějších alternativních trestů upravených v českém trestním zákoně je trest obecně prospěšných prací. Pro přiblížení praktické stránky věci je následující text doplněn vlastními názory a zkušenostmi samotných odsouzených. Hlavní část výzkumu je založena na osobních pohovorech s deseti muži ve věku 16-51 let odsouzenými k trestu OPP, kteří trest právě vykonávají nebo jeho výkon již dokončili. Otázky pro praktickou část své diplomové práce jsem se snažila volit tak, aby se odsouzeným nezdály příliš osobní a aby mi odpověděli na co nejvíce otázek .

Obecně prospěšné práce (community service) - někdy též nazývané jako společensky prospěšné práce, jsou pravděpodobně jedním z nejprogresivnějších ambulantních opatření evropského trestního práva posledních několika let. Odborníci do nich vkládají největší naděje, protože právě ony nabízejí nejvíce možností pro budoucí využití.8

Obecně prospěšné práce jsou sankcí nepochybně více punitivní, než je tomu u podmíněného odsouzení, zejména v těch případech, jestliže podmínění odsouzení není spojeno s určitými omezeními a povinnostmi. To je zřejmě také hlavním důvodem, proč ukládání tohoto druhu trestu nemusí být nutně omezeno na prvopachatele. Z povahy trestu ale jasně vyplývá, že trest nelze uložit několikanásobnému recidivistovi, osobám s výraznějším protispolečenským zaměřením a profesionálním zločincům. Obecně prospěšné práce bývají obvykle koncipovány jako trestněprávní sankce, kterou ukládá soud, protože byl spáchám trestný čin menší závažnosti a účelu trestu není nutno dosahovat odnětím svobody. Zákonná úprava se v mezinárodním srovnání různí a lze zjistit tyto možné úpravy:

  1. obecně prospěšné práce jalo alternativa trestu odnětí svobody

  2. obecně prospěšné práce jako alternativa náhradního trestu odnětí svobody za nedobytný peněžitý trest

  3. obecně prospěšné práce jako soudem uložená povinnost při podmíněném zastavení trestního stíhání nebo při podmíněném odsouzení.9


Opatření ve formě obecně prospěšných prací je založeno na principu, že pachatel není uvězněn, ale je ponechán na svobodě a je mu soudem uloženo, aby odpracoval určitý počet hodin pro obec, organizaci či soukromou osobu. Tato pachatelem vykonaná práce by měla být vykonána bezplatně, ve volném čase odsouzeného a jako určitá forma kompenzace za škody způsobené trestným činem by měla prospět celé společnosti. Mělo by se jednat o práci, která je užitečná pro pachatele i pro společnost, odpovídá schopnostem a vědomostem pachatele a přináší mu morální užitek. Výsledek práce je hodnocen z hlediska bezporuchového provedení, spokojenosti zaměstnavatele a sebehodnocením pachatele. Velká originalita tohoto opatření spočívá ve skutečnosti, že se společnost prostřednictvím organizace, ve které jsou obecně prospěšné práce vykonávány, aktivně zúčastní řešení trestného činu. Účast zasahuje i do pachatelovy nápravy a resocializace. Při srovnání s probací se nám zde vedle odsouzeného a probačního pracovníka objevuje nový pozitivní prvek, a to společnost coby třetí účastník. Společnost je zde reprezentována osobou pověřenou dohledem nad splněním úkolů uložených odsouzenému, dále spolupracovníky na pracovišti a dalšími členy organizace, kde odsouzený uloženou práci vykonává.10

Někdy bývají vyslovovány pochybnosti, zda práci, i když jde v daném případě o práci obecně prospěšnou, lze vůbec považovat za významnou součást sociálních práv. Proti tomu lze uplatnit námitku, že práce sice tvoří obsahovou náplň tohoto trestu, avšak újmou je tu zejména citelný zásah do volného času pachatele a skutečnost, že za vykonanou práci pachatel neobdrží žádnou odměnu, protože zde nejde o klasický pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Sama práce zde představuje významný výchovný prvek, protože je příležitostí k tomu, aby odsouzený, který by jinak byl pouhým pasivním vykonavatelem příkazů či zákazů, se aktivně přičiní o svou převýchovu. Tímto má být podpořena pachatelova sebedůvěra a sociální odpovědnost. Práce vykonávaná ve veřejném zájmu má přinést pachateli morální užitek, má sloužit k jeho začlenění do společnosti a přispět k jeho pracovní adaptaci. Významným rysem obecně prospěšných prací je fakt, že “vyžaduje na odsouzeném, aby dal svůj čas a své schopnosti k dispozici společnosti, jejíž platné právo porušil”.11

Práce, která má být vykonána, musí odpovídat nejen potřebám a schopnostem pachatele, ale i lokálním podmínkám. V souvislosti s tímto lze leckdy narazit na odpor a určité znepokojení obyvatelstva v místě výkonu práce, jedná-li se o pachatele trestného činu určité závažnosti. Okolí má často obavy z možného konfliktu a automaticky se staví k celému institutu obecně prospěšných prací záporně. K úspěšnému výkonu práce je také potřeba pochopení spoluobčanů a určitý stupeň jejich tolerance. Základem je skutečnost, že společnost by měla být informována o tom, že trest obecně prospěšných prací je možné uložit pouze za méně závažné trestné činy místo krátkodobého trestu odnětí svobody a nemůže být uložen ani recidivujícímu vrahovi či těžkému násilníkovi, protože tyto osoby jsou pro výkon tohoto trestu naprosto nevhodné. Proto je třeba provádět výběr adepta na obecně prospěšné práce velmi pečlivě, na základě důkladné analýzy celkové situace. Kvalita vykonané práce a působení probačního pracovníka může kladně ovlivnit postoje společnosti. Nízká kvalita prováděné práce je špatným příkladem a ani pachatelé sami v ní zpravidla nenacházejí uspokojení, neboť se jim nedostane potřebného uznání.

Je nutné trpělivě a pečlivě vytvářet předpoklady pro to, aby obecně prospěšné práce byly chápány jak společností, tak i soudci, kteří tuto sankci pachateli ukládají, a v neposlední řadě i pachateli jako nezbytný předpoklad jejich rychlé a bezproblémové resocializace.

Přes určitý punitivní charakter tohoto trestu je třeba zdůraznit, že tento druh trestu zdaleka neznamená pro pachatele jen negativní zkušenost, ale má pro něj i řadu pozitivních aspektů. Pachatel je sice povinen bezplatně vykonávat stanovenou práci a může mu hrozit i určitý stupeň stigmatizace, naproti tomu jsou však tyto nevýhody dostatečně kompenzovány některými přednostmi a výhodami. Mezi největší klady patří fakt, že pachatel není vytržen ze svého vlastního prostředí, zůstává zachován rodinný svazek a sociální kontakty a odsouzený není vystaven obecnému riziku kriminologické infekce, kterou přináší výkon trestu odnětí svobody.

Pro používání tohoto druhu trestu hovoří tři podstatná hlediska, a to:

  1. represivní aspekt, tj. sankce, poskytuje možnost alespoň symbolického zadostiučinění,

  2. punitivní aspekt, tj. v dnešní společnosti stále výše ceněný volný čas je zkrácen pro účely trestu,

  3. resocializace lze tímto druhem trestu docílit spíše než krátkodobým trestem odnětí svobody.12

3.1. Právní úprava trestu obecně prospěšných prací v ČR

Novelou trestního zákona č. 152/1995 Sb. byl s účinností od 1.1.1996 rozšířen systém trestů o novou alternativu trestu odnětí svobody - trest obecně prospěšných prací. Jeho zavedení je v souladu se současným mezinárodním kriminálně politickým trendem projevujícím se v úsilí o širší využívání trestů nespojených s odnětím svobody a v postupném nahrazování nepodmíněného trestu odnětí svobody těmito alternativami. Nemalý podíl na současné právní úpravě trestu OPP má i poslední novela trestního zákona č. 265/2001 Sb., která přispěla k rozšíření možností, v čí prospěch trest OPP vykonávat,a zavedla možnost soudu přihlédnout při ukládání trestu OPP ke stanovisku pachatele. Současně představuje dovršení snah právních odborníků, kteří na nemalou kriminálně politickou hodnotu tohoto trestu a pozitivní zahraniční zkušenosti s jeho uplatňováním již delší dobu upozorňovali a doporučovali jeho převzetí do českého trestního zákona.13 Jedná se o samostatný druh trestu, který má být významnou alternativou nejen k trestu odnětí svobody, ale i k jiným druhům trestu (viz. § 45 odst. 1 TZ). Trest obecně prospěšných prací je upraven v § 45 a 45a trestního zákona a jeho výkon v § 335-340b trestního řádu.

3.2. Hmotněprávní úprava trestu OPP (§ 45 a 45a TZ)

Uložení trestu obecně prospěšných prací je vázáno na dvě základní podmínky. Jednak musí jít o odsouzení za trestný čin, jehož horní hranice sazby nepřevyšuje pět let odnětí svobody, a jednak musí být splněn požadavek, že vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.14

Podmínky pro uložení trestu OPP jsou tedy vymezeny tak, aby se tento druh trestu uplatnil u pachatelů méně závažných trestných činů, na něž není třeba působit trestem odnětí svobody a z určitých důvodů zároveň nepostačuje nebo není vhodné uložení peněžitého trestu, ať již samostatného nebo v kombinaci s jiným trestem nespojeným s bezprostředním odnětím svobody.

V § 45 odst. 2 TZ se stanoví, kdy lze trest OPP uložit, a to pouze za splnění obou výše uvedených podmínek, i když ve zvláštní části trestního zákona není stanoven. Může být uložen jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, nelze ho ale uložit současně s trestem odnětí svobody.

Zákonným předpokladem pro uložení trestu OPP je správné posouzení jeho vhodnosti a účelností vzhledem k osobě pachatele.

Vhodnost uložení trestu OPP je nutné zvažovat v úzké souvislosti s § 23 odst. 1 TZ a § 31 odst. 1 TZ. Trestem musí být naplněn jeho účel jak po stránce generální, tak individuální prevence a soud zároveň musí přihlédnout ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Soudce samozřejmě bere v úvahu i individuální posouzení okolností případu, osobu pachatele a ekonomiku řízení, protože i tyto aspekty mohou podstatně ovlivnit rozhodnutí soudce o druhu trestu. Po pečlivém zhodnocení všech těchto okolností rozhodne soudce o vině, trestu a jeho výši.

Pokud jde o stanovení okruhu trestných činů, za něž lze trest OPP uložit, podle mého názoru horní hranice pěti let odnětí svobody je příliš vysoká, protože do této skupiny můžeme podřadit příliš mnoho trestných činů nejen menší závažnosti. Trestní zákon v této základní sazbě zahrnuje i velmi závažné a společensky nebezpečné trestné činy jako např. útok na státní orgán (§ 153 TZ), nedovolené přikročení státních hranic za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (§ 171b TZ), vzpoura vězňů (§ 172 TZ), nedovolená výroba a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky (§ 186 TZ), obchodování se ženami (§ 246 TZ), podpora a propagace hnutí směrujících k potlačování práv a svobod člověka (§ 260 TZ) nebo maření způsobilosti k službě (§ 266 TZ). Pokládám za velmi nevhodné, aby v zákoně existovala byť i jen možnost uložit trest OPP někomu, kdo obchoduje se ženami nebo podporuje či propaguje rasistické či podobné hnutí nebo když byly prokázány okolnosti pro použití přísnější kvalifikace.

Tato hranice je v rozporu s důvodovou zprávou, že tento druh trestu má být ukládán zejména za projevy vandalství, výtržnictví nebo méně závažné majetkové trestné činy. Ve státech Evropské unie zákony dovolují uložení trestu OPP jen za trestné činy menší závažnosti nebo jen za přečiny, pokud jsou ohroženy v zákoně trestem odnětí svobody.15 Proto je nutné zamyslet se nad možností snížit horní hranici a pečlivě zvážit všechny výhody tohoto kroku.

3.2.1. Rozsah a způsob výkonu trestu OPP

Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 400 hodin. Soud může zároveň uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 TZ směřující k tomu, aby vedl řádný život. Zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.16

Sedmdesát procent odsouzených na mou otázku, zda se jim tento rozsah zdá přiměřený, ačkoliv v ostatních zemích se horní hranice trestu obecně prospěšných prací pohybuje kolem 240 hodin, odpovědělo, že ano). Je nutné podotknout, že těm odsouzeným, kteří s rozsahem trestu jsou spokojeni, byl uložen trest OPP v průměrné délce trvání 205 hodin. Naopak proti byli ti, jejichž trest se pohyboval od 350 hodin až do horní hranice 400 hodin, a navrhovali snížení dolní hranice na 290 - 330 hodin.

Soud musí už ve výroku odsuzujícího rozsudku výslovně uvést, na jakou dobu co do počtu hodin trest tohoto druhu ukládá. Z povahy věci a praktického hlediska plyne, že trest se ukládá na celé hodiny. Uvedené zákonné rozpětí by mělo odpovídat typové závažnosti trestných činů, za jejichž spáchání přichází v úvahu tento druh trestu. Sazba trestu OPP uvedená v trestním zákoně platí v nezměněné výši i pro ukládání trestu OPP mladistvému a není možné její mimořádné snížení ani zvýšení. Nepřekročitelnost horní hranice této sazby je nutno respektovat i při ukládání dalšího trestu stejného druhu ve smyslu § 36 TZ, podle kterého, odsuzuje-li soud pachatele pro trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud vykonávanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší dovolenou výměru určenou trestním zákonem pro tento druh trestu, zde tedy 400 hodin.17 Používání tohoto ustanovení někdy činí v praxi potíže, pokud si další soudy, které ukládají opakovaně tento druh trestu v době, kdy předchozí trest OPP ještě nebyl vykonán, nezjišťují, zda mu již dříve nebyl uložen a popřípadě kolik hodin mu zbývá odpracovat. Nápravu při porušení ustanovení § 36 TZ je pak možno dosáhnut jen prostřednictvím některého mimořádného opravného prostředku (dovolání, stížnost pro porušení zákona či obnova řízení). Předejít těmto komplikacím lze pouze zlepšením komunikace mezi soudy a jejich větší informovaností o těch, které soudí.

Co se týče způsobu výkonu trestu OPP, tak “odsouzený je povinen vykonat trest osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, zdržoval se v cizině, nebo byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody”.18

Skutečnost, že pachatel musí danou práci vykonat osobně, navazuje na někdy značně opomíjenou podmínku, že musí být náležitě zjištěn zdravotní stav obviněného. V ustanovení § 45a odst. 2 trestního zákona vyžaduje zvlášť přihlédnout ke zdravotní způsobilosti pachatele, protože ta má bezprostřední vliv na možnost vykonat trest OPP. Povinností probačního pracovníka po vzniku Probační a mediační služby (§ 27b odst. 2 TŘ) a novele trestního zákona a trestního řádu je ještě před vynesením rozsudku zjistit zdravotní stav obžalovaného, aby soudce věděl, zda tento trest může uložit či nikoli. Před novelou byl zdravotní stav zjišťován až po vynesení rozsudku a často se stávalo, že odsouzený nebyl schopen trest vykonat, protože byl zdravotně nezpůsobilý.Tímto novým postupem se předejde zbytečným komplikacím a urychlí se celé řízení. Při zjišťování zdravotní způsobilosti pachatele se postupuje přiměřeně podle předpisů upravujících obecně posuzování způsobilosti pachatele, zejména podle zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů. Od výkonu trestu OPP nebo jeho zbytku může předseda senátu upustit z důvodu změny zdravotního stavu odsouzeného, jež ho činí dlouhodobě neschopným trest vykonávat.19

Ve svém výzkumu jsem se odsouzených také dotazovala, jestli si myslí, že byl náležitě zjištěn jejich zdravotní stav. Osm odsouzených z deseti odpovědělo, že ano a přidělená práce se jim zdá přiměřená. Dvěma zbývajícím se zjišťování zdravotního stavu zdá nepodstatné, protože podle jejich názoru nejde o žádnou namáhavou práci.

3.2.2. Pojem “stanovená doba”

Trest obecně prospěšných prací je nutno vykonat podle § 45a odst. 3 TZ do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Pokud ale k výkonu trestu nedojde ve “stanovené době”, tak soud trest OPP přemění na trest odnětí svobody. Praxe soudů ale v otázce “stanovené doby” byla velmi nejednotná, někteří za stanovenou dobu považovali dobu stanovenou obecním úřadem, jiní použili rozšiřující výklad zákona a řídili se lhůtou jednoho roku. Tímto rozdílným výkladem vznikala právní nejistota a bylo nutné praxi soudů sjednotit. Celou situaci vyjasnil až Nejvyšší soud ČR rozhodnutím č. 50/1999 Sb., kde přesně definoval vágní pojem “stanovená doba” zcela jasně a přesně.

“Pojmem “stanovená doba” se pro účely výkonu trestu obecně prospěšných prací rozumí konkrétní časové vymezení (harmonogram) provádění výkonu tohoto trestu příslušným obecním úřadem v rámci projednání podmínek jeho výkonu s odsouzeným. Při vymezení této doby postupuje přitom obecní úřad tak, aby odsouzený mohl vykonat uložený trest nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil jeho výkon. Jen v případě, že odsouzenému není při projednávání podmínek výkonu trestu OPP takto vymezena doba jeho provádění, je touto “stanovenou dobou” lhůta jednoho roku. Jestliže odsouzený, aniž mu v tom něco závažného bránilo, přes výzvy příslušného orgánu nezačal v určené lhůtě vykonávat trest obecně prospěšných prací, je zřejmé, že ve stanovené době zaviněně nevykonal uložený trest a jsou tak splněny podmínky pro řízení o přeměně tohoto trestu v trest odnětí svobody. V takovém případě je nerozhodné, že zákonná roční lhůta pro výkon tohoto trestu dosud neuplynula.”20

V Jihlavě, kde je výkon trestu OPP svěřen městské policii, se problém jednoroční lhůty vyskytuje poměrně často, neboť odsouzení vyčkávají příliš dlouho s počátkem výkonu trestu a zpravidla se stává, že když už se rozhodnou pracovat, tak zrovna v té době nemá město žádné vhodné práce nebo jich má tak málo, že nestačí na pokrytí celého trestu. Nejčastějšími měsíci, kdy se odsouzení nedostavují k výkonu trestu, jsou podle zástupce ředitele městské policie v Jihlavě, jenž má výkon trestu na starosti, měsíce letních dovolených a zimní měsíce prosinec, leden a únor, kdy odsouzení odmítají pracovat venku. V počátcích zavádění výkonu trestu OPP byli odsouzení upozorňováni zástupcem ředitele MP na výskyt volných pracovních příležitostí telefonem, to se ale postupem času ukázalo jako neefektivní a příliš nákladná záležitost a v současné době je povinnost informovat se o práci ponechána přímo na odsouzených. Z judikátu Nejvyššího soudu č. 50/1999 není patrné, jaký způsob “výzvy” má soud na mysli, ale zřejmě nejvhodnějším způsobem se zde jeví vyvěšení pracovních příležitostí na úřední desce a záleží už jen na odsouzených, zda se o práci budou zajímat a trest v průběhu jednoho roku vykonají. Toto řešení považuji za dostačující, ekonomické a snadno dostupné.

3.2.3. Podmínky přeměny OPP v trest odnětí svobody

“Jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu OPP nevedl řádný život, nebo zaviněně nevykonal ve stanovené době uložený trest, přemění soud trest OPP nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu. Přitom každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaného trestu OPP se počítají za jeden den odnětí svobody.”21

Pro přeměnu trestu OPP v trest odnětí svobody postačuje splnění pouze jedné podmínky, a to buď nevedení řádného života, a nebo zaviněné nevykonání trestu. Řádným životem je zde myšlen především spořádaný způsob života a dodržování přiměřených omezení nebo přiměřených povinností uvedených v § 26 odst. 4 TZ.

Okresní soud příslušný podle bydliště odsouzeného, tedy ten, jenž nařídil výkon trestu, může přeměnu trestu nařídit na návrh obecního úřadu nebo instituce, u nichž mají být obecně prospěšné práce vykonávány, probačního pracovníka nebo i bez návrhu. O přeměně rozhodne soud ve veřejném zasedání. Rozhodnutí soudu o přeměně trestu OPP v trest odnětí svobody je třeba doručit příslušnému obecnímu úřadu. Pokud odsouzený vykonal trest OPP až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho přeměně v trest odnětí svobody, je nutné rozhodnout podle analogie § 38 odst. 2 TZ o započtení vykonaného trestu OPP do již přeměněného trestu odnětí svobody, a to tak, že i jen započaté dvě hodiny vykonaného trestu OPP se počítají za jeden den odnětí svobody.22

Na odsouzeného, který vykoná trest OPP nebo od jehož výkonu či zbytku výkonu trestu bylo soudem pravomocně upuštěno, se podle § 45a odst. 5 TZ hledí, jako vy nebyl odsouzen. Tento fakt považuje většina odsouzených za největší klad tohoto druhu trestu, zejména prvopachatelům záleží na trestním rejstříku bez záznamu.

3.3. Procesněprávní úprava (§ 335 - 340b TŘ)

3.3.1. Nařízení výkonu trestu OPP

Samotnému nařízení výkonu trestu OPP předchází ještě rozhodnutí, podle něhož se má vykonat trest OPP. Rozhodnutím, podle něhož se má vykonat trest OPP, může být odsuzující rozsudek (§ 120 a násl. TŘ) nebo trestní příkaz (§ 314e TŘ), vydaný zpravidla okresním soudem, výjimečně i soudem krajským jako soudem prvního stupně (např. při vyloučení řízení o určitém trestném činu ze společného řízení nebo v souvislosti s jiným právním posouzením činu v obžalobě, anebo při odsouzení obžalovaného jen za některý z více trestných činů uvedených v obžalobě). Jakmile se toto rozhodnutí stane vykonatelným, předseda senátu (samosoudce) zašle jeho opis okresnímu soudu, v jehož obvodu má odsouzený uložený trest vykonávat (§ 336 odst. 1 TŘ), jímž je podle § 335 TŘ zásadně okresní soud, v jehož obvodu má odsouzený bydliště. Mimo tento obvod lze trest vykonat pouze se souhlasem odsouzeného. Tato úprava je odůvodněna zvláštností výkonu trestu, pro kterou je typické zejména potřeba znalosti místních podmínek, zpravidla delší doba jeho výkonu, místem bydliště odsouzeného a konkrétní potřebou obecně prospěšných prací v jednotlivých místech.23

K nařízení výkonu trestu OPP je vzhledem k výčtu trestným činů příslušný zásadně samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu odsouzený bydlí. Samosoudce tu rozhoduje usnesením, proti němuž není stížnost přípustná, o druhu a místě výkonu trestu a přihlíží k tomu, aby odsouzený vykonával trest co nejblíže místu, kde bydlí. Odsouzeného zároveň soudce poučí o jeho povinnosti dostavit se do 14 dnů od oznámení tohoto rozhodnutí na obecní úřad nebo instituci, u nichž má obecně prospěšné práce vykonat, k projednání podmínek (poučení se uvádí v odůvodnění usnesení).24 Opis usnesení o nařízení výkonu se zašle okresnímu úřadu, probačnímu úředníkovi, odsouzenému a jeden opis se založí do soudního spisu. Pokud odsouzený nedodržel 14 denní lhůtu k dostavení se a projednání podmínek, tak toto je bezodkladně oznámeno soudu, který výkon trestu nařídil, stejně tak je mu sděleno i vykonání trestu.

Často diskutovaným problémem je slovní spojení “projednání podmínek”. Někteří v tom cítí jistý nádech dohody, ač by na tomto místě raději viděli větu “obec mu oznámí své podmínky”, protože jde vlastně o trest a odsouzenému by mělo být spíše nařizováno než s ním diskutovat. Je zde ale zapomínáno na fakt, že projednávací přístup je zvolen z toho důvodu, že obec, popř. instituce, u nichž má trest OPP vykonat, se zároveň potřebují od odsouzeného dozvědět určité informace. To znamená, že ony si nemohou samy nadiktovat podmínky bez ohledu na pracovní dobu nebo zdravotní stav odsouzeného. Tento přístup považuji za účelnější a výhodnější pro obě strany, protože i ti, kdož zajišťují výkon trestu by se měli snažit o co nejkvalitnější výsledek práce.25

3.3.2. Výkon trestu OPP

Výkon trestu OPP od 1.1.2002 zajišťují společně s obcemi ještě obecně prospěšné instituce, které své požadavky na vykonání OPP spolu s obecními úřady sdělují okresnímu soudu, v jehož obvodu mají být obecně prospěšné práce prováděny. Zároveň soudu oznamují každou podstatnou změnu týkající se takového požadavku, aby soud měl průběžný přehled o potřebě těchto prací. Nezbytná je zde spolupráce probačního úředníka, který zajišťuje dohled jak nad požadavky obcí i institucí, tak nad samotným odsouzeným.26

Až do konce roku 2001 se okresní a obecní úřady řídily “Metodickým návodem pro okresní a obecní úřady k zajištění výkonu trestu OPP”. V důsledku novely trestního zákona a trestního řádu a vzniku zákona o Probační a mediační službě se tento návod stal nedostačujícím a nově vzniklá situace si vyžádá i jeho novou úpravu. Bude nutné do úpravy zapracovat nové prvky zavedené novelou, jako je např. možnost výkonu trestu OPP nejen ve prospěch obcí, ale i jiných obecně prospěšných institucí. Z praktického hlediska považuji změny zavedené novelou za velmi praktické a moderní, neboť tímto se Česká republika přiblížila právní úpravě vyspělých západoevropských zemí, kde tyto principy fungují bez problémů již řadu let a přinášejí značné úspěchy. Zda se stávající změny osvědčí i u nás, se ukáže až postupem času a dlouhodobější praxí.

V Jihlavě, kde jsem prováděla svůj výzkum, je výkon trestu OPP přenesen z obecního úřadu na městskou policii, konkrétně na zástupce ředitele. Celý proces výkonu trestu OPP probíhá následujícím způsobem.

Odsouzený se do 14 dnů od oznámení rozhodnutí soudu musí dostavit na městskou policii, kde je mu založena složka o vykonání trestu obecně prospěšných prací. Odsouzený je zde poučen o bezpečnosti práce a toto poučení je mu dáno k podpisu. Podle možností mu je přidělena práce, v případě, že je zrovna nedostatek pracovních příležitostí, je odsouzenému doporučeno, aby se nejlépe každý den telefonicky nebo osobně informoval o stavu nabídky práce. K výkonu práce je nutné přihlásit se jeden den předem, aby bylo možno zajistit vše potřebné. Město Jihlava vytvořilo seznam devíti okruhů prací vhodných pro odsouzené. Podle názoru zástupce ředitele MP se ale dost často jedná o lidi nespolehlivé, kteří nedodržují termíny a dostavují se do práce nepravidelně. Takový přístup odsouzených ale přináší městu spíše komplikace než užitek. Najdou se ale i takoví, kteří chtějí mít trest odpracovaný co nejdříve, a pokud možno dobře, a jejich práce je přínosem pro město i samotné odsouzené. Po úspěšném výkonu trestu je toto okamžitě oznámeno městskou policií soudu a na potrestaného se pohlíží, jako by odsouzen nebyl. V opačném případě soud trest OPP přemění v trest odnětí svobody. Na odsouzené v průběhu výkonu dohlíží strážníci městské policie spolu s probačním úředníkem.27

V průběhu zpracování své diplomové práce jsem spolupracovala s deseti muži odsouzenými k trestu OPP a prostřednictvím rozhovorů a dotazníků jsem se snažila zjistit jejich názor na trest obecně prospěšných prací.

Převážná většina jich byla odsouzena za majetkové trestné činy a s uložením trestu OPP jsou spokojeni a zdá se jim přiměřený, pouze jeden dotázaný by preferoval trest peněžitý. Na otázku, zda jim na tomto trestu něco vadí, se polovina odsouzených shodla, že je pro ně ponižující a nedůstojné pracovat na veřejnosti. Jednalo se především o mladé muže ve věku do 25 let, kterým vadilo, že je při práci uvidí kamarádi a známí. Za klad trestu OPP naopak považují po jeho úspěšném výkonu nezapsání záznamu do trestního rejstříku.

Co se týče nabídky prací, tak pět odsouzených bylo spokojeno se systémem přidělování prací, čtyři by si práci raději vybírali z určité nabídky, jeden odsouzený se k této problematice stavěl lhostejně. Všichni se jednomyslně shodli na tom, že je lepší ponechat na vůli odsouzených, aby sami rozhodli, kolik hodin denně odpracují a nebyl tedy stanoven maximální počet hodin na den. S organizací trestu OPP bylo devět odsouzených spokojeno, pouze jeden si stěžoval na přehnanou administrativu.

Na otázku, zda tento trest má nějaký význam, šest odsouzených odpovědělo, že při této práci si alespoň uvědomili, co spáchali. Poslední otázka se týkala návrhů na zlepšení výkonu trestu, padaly návrhy na alespoň částečné zaplacení práce, což považuji za nereálné a odporující smyslu trestu, až po možnost dostat v létě obyčejnou pitnou vodu v láhvích, což už se mi zdá jako reálnější návrh.

Z rozhovorů, kdy mi odsouzení více či méně ochotně odpovídali na mé otázky, vyplynulo, že trest OPP je odsouzenými celkem dobře přijímán a těšil by se ještě větší oblíbenosti, pokud by přidělená práce byla co nejméně na očích veřejnosti a vyloučila by se z ní práce na černých skládkách.

3.3.3. Odklad a přerušení výkonu trestu OPP

Tato problematika je upravena v § 339 a 340 TŘ. Je pravomocí předsedy senátu na potřebnou dobu odložit nebo přerušit výkon trestu OPP, a to zejména z důvodu, kdy odsouzený v důsledku přechodného zhoršení zdravotního stavu není schopen trest vykonat. Dalším důvodem odkladu nebo přerušení je těhotenství odsouzené ženy nebo skutečnost, že odsouzená je matkou novorozeného dítěte. V obou případech se ženám trest odkládá nebo přerušuje na dobu jednoho roku. Třetím a zároveň posledním důvodem odkladu nebo přerušení výkonu trestu je povolání odsouzeného k výkonu vojenské služby nebo služby civilní.

Z jiných důležitých důvodů může předseda senátu výkon trestu OPP odložit na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozhodnutí, kterým byl tento trest uložen, nabylo právní moci. Pokud ale porovnáme ustanovení o výkonu trestu odnětí svobody a ustanovení o výkonu trestu OPP, tak zjistíme, že pro výkon trestu OPP jsou stanoveny přísnější podmínky, a to právě v ustanovením řešícím odklad trestu. V § 323 TŘ se píše, že předseda senátu může výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o nařízení výkonu trestu. Další odklad výkonu takového trestu nebo jeho odklad na dobu delší než tři měsíce může povolit předseda senátu, a to jen výjimečně ze zvláště důležitých důvodů, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Odklad lze však povolit nejdéle na dobu šesti měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o nařízení výkonu trestu. V úpravě výkonu trestu OPP není bráno v úvahu, že i odsouzený k trestu OPP by mohl mít zvláště důležité důvody, kdy by se odsouzený po stanovené tříměsíční době od právní moci mohl dostat nezaviněně do tíživé situace, kdy např. pro nemoc blízkého člena rodiny nemůže řádně trest OPP vykonávat.28 Z titulu rovnocennosti obou trestů považuji za vhodné doplnit ustanovení týkající se trestu OPP odstavcem řešícím další možný odklad.

Po pominutí důvodů odkladu nebo přerušení předseda senátu odklad nebo přerušení odvolá a doba, po kterou byl trest odložen nebo přerušen, se nezapočítává do lhůty jednoho roku, v níž má být trest vykonán.

4. Závěr

Cílem této práce bylo se v základních směrech vyjádřit k problematice trestu obecně prospěšných prací a pokusit se shrnout jak poznatky teoretické, tak poznatky získané z empirického výzkumu. Zejména prostřednictvím empirického výzkumu jsem dospěla k závěru, že trest obecně prospěšných prací má kromě svých nesporných výhod i jisté nevýhody spočívající zejména v opomenutí zákonné úpravy určitých praktických otázek (např. kontrola odsouzených při práci, postih odsouzených za nekvalitně provedenou práci…), což způsobuje problémy zejména při výkonu tohoto trestu. Samozřejmě je nutné mít na mysli, že jsem svůj výzkum zaměřila pouze na kraj Vysočina a z něj potom na okres Jihlava, ale podle mého názoru se zákonné nedostatky zákonitě dotýkají všech krajů.

Je zřejmé, že oblast alternativního trestání je natolik široká, že ji nelze zpracovat v celém rozsahu, ale s pomocí problematiky znalých osob jsem se pokusila podat co možná nejpodrobnější přehled základních otázek týkajících se trestu obecně prospěšných prací a zamyslet se nad možnými změnami a případnými návrhy vedoucími ke zlepšení dosavadní úpravy.

Novelou trestního zákona a trestního řádu č. 265/2001 Sb. došlo k radikální změně úpravy trestu obecně prospěšných prací, což může přispět, dle mého názoru, například i k přijetí České republiky do Evropské unie. Ačkoliv se novelou podstatně změnila koncepce celého trestu, a to k podle mého názoru k lepšímu (např. zjišťování stanoviska pachatele soudcem a možnost výkonu trestu i ve prospěch obecně prospěšných institucí), přesto si myslím, že na české právní úpravě je i po novele znát nedostatek zkušeností s tímto druhem trestu a v některých bodech by mělo dojít ještě k dalším změnám. K radikálním změnám by mělo dojít především při snížení horní hranice pěti let, změně rozsahu trestu OPP a při přizpůsobení tohoto trestu mladistvým pachatelům. V nejbližší době ale zřejmě se žádnými velkými změnami nemůžeme počítat, neboť je nutné dát šanci současné úpravě ukázat své klady i zápory a až na základě nových zkušeností podniknout další legislativní kroky.

1 Inciardi, J. A. Trestní spravedlnost. Praha: Victoria Publishing, a.s., 1994, s. 45

2 Novotný, O., aj. Trestní právo hmotné – obecná část. Praha: Codex, 1997, s. 197

3 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Brno: Vydavatelství MU, 1997, s. 163

4 Černíková, V., Makariusová, V. Sociální ochrana. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1996, s. 34

5 Černíková, V., Makariusová, V. Sociální ochrana. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1996, s. 111

6 Kalmthout van, A., M. Uplatňování alternativních sankcí - některé zkušenosti západoevropských zemí. Institut pro kriminologii a  sociální prevenci. 1996, s. 125-126

7 Alternativní opatření k trestu odnětí svobody. České vězeňství, 1995, č.2, s. 29

8 Alternativní opatření k trestu odnětí svobody. České vězeňství, 1994, č. 4, s. 32

9 Suchý, O., Válková, H. Obecně prospěšné práce jako alternativa trestu odnětí svobody v mezinárodním srovnání. Právní rozhledy, 1996, č. 4, s. 151

10 Alternativní opatření k trestu odnětí svobody. České vězeňství, 1994, č. 4, s. 32

11 Vanduchová, M. K novému trestu obecně prospěšných prací. Právní praxe, 1996, č. 7, s. 397

12 Suchý, O., Válková, H. Obecně prospěšné práce jako alternativa trestu odnětí svobody v mezinárodním srovnání. Právní rozhledy, 1996, č. 4, s. 152

13 Vanduchová, M. K novému trestu obecně prospěšných prací. Právní praxe, 1996, č. 7, s. 397

14 Balzer, J. Trest obecně prospěšných prací. S´, 1997, č. 29, s. 12

15 Vůjtěch, J., aj. Základní poznatky z výzkumu institutu obecně prospěšných prací. České vězeňství, 2000, č. 1, s. 233-234

16 viz. § 45 odst. 1 TZ

17 Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha: C.H.Beck, 2000, s. 321-322

18 viz. § 45a odst. 3 TZ

19 Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha: C.H.Beck, 2000, s. 323

20 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 50/1999, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, č. 8, s. 176

21 viz. § 45a odst. 4 TZ

22 Draštík, A. Ještě k výkonu trestu obecně prospěšných prací. Trestní právo, 1999, č. 5, s. 21

23 Draštík, A., Hasch,K., Kabátová, I. K výkonu trestu obecně prospěšných prací. Trestní právo, 1999, č. 4, s. 16

24 Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 324

25 Winterová, A., aj. K výkonu alternativních trestů. Právní praxe, 1993, č. 7, s. 389

26 viz. § 338 odst. 2, 3 TŘ

27 informace získané od zástupce ředitele Městské policie v Jihlavě p. Jaroslava Dřevo a z článku “Odsouzení odpracovali tisíce hodin” MF Dnes 18.10.2001

28 Mach, V. Stručně k problematice ukládání a výkonu trestu obecně prospěšných prací. Trestní právo, 1997, č. 10, s. 10

Autorkou je Mgr. Michaela Šaštinská, právní čekatelka.


Název rubriky - Trestní pr. - vybraná témata
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 12.1.2004 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 14.1.2004.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Redakce JURISTIC

 

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Doporučujeme legislativu k diskusi
TrZák - komentář JUDr. Teryngela
Obecná část
Zvláštní část
Z 001 Trestné činy proti základům republiky
Z 002 Trestné činy proti bezpečnosti republiky
Z 003 Trestné činy proti obraně vlasti
Z 004 Trestné činy proti hospodářské soustavě
Z 005 Trestné činy proti hospodářské kázni
Z 006 Trestné činy proti měně a trestné činy daňové
Z 007 Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi
Z 008 Trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele
Z 009 Trestné činy veřejných činitelů
Z 010 Úplatkářství
Z 011 Zločinné spolčení
Z 012 Některé trestné součinnosti
Z 013 Jiná rušení činnosti státního orgánu
Z 014 Trestné činy obecně nebezpečné
Z 015 Trestné činy hrubě narušující občanské soužití
Z 016 Trestné činy proti rodině a mládeži
Z 017 Trestné činy proti životu a zdraví
Z 018 Trestné činy proti svobodě
Z 019 Trestné činy proti lidské důstojnosti
Z 020 Trestné činy proti majetku
Z 021 Trestné činy proti lidskosti
Z 022 Trestné činny proti brannosti
Z 023 Trestné činy proti civilní službě
Z 024 Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti
Z 025 Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu
Z 026 Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby
Z 027 Trestné činy ohrožující bojeschopnost
Z 028 Společná ustanovení
Z+ 001 Přechodná a závěrečná ustanovení
Starší příspěvky
Příspěvky
Vzory a příklady dokumentů
Příklady k diskusi
Studie, zprávy, analýzy