Nutná obrana - vždy aktuální, laikům však stále zamlžená

§ 13 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů:

Nutná obrana

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Existuje několik základních právně-politických postulátů, na kterých staví každý moderní právní stát. Jedním z nich je jistě ochrana státních příslušníků, dalším ochrana demokracie atd. K plnění těchto úkolů, na kterých je existence státu založena, slouží aplikace norem uspořádaných v právním řádu státu k tomu pověřenými orgány. Trestní právo je součástí právního řádu každého takového právního státu a k ochraně využívá prostředky charakteru represívního a preventivního.

Trestání pachatelů trestných činů působí zásadně jako prostředek represívní, ačkoliv jednou z jeho funkcí je i výchova společnosti a pachatele jako cíle preventivní. Stát se však také musí pokoušet zamezit páchání trestných činů, působit proti kriminalitě. Ne ve všech situacích pak orgány činné v trestním řízení mohou včas a účinně zakročit a zde nastupuje tedy právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroženy jeho právem chráněné zájmy a hrozí nebezpečí nevratného následku.

Aby takové právo na obranu nevedlo ke stavu anarchie a zvůle, musí stát stanovit přesná pravidla pro jednání v takové obraně. V trestních zákonech prakticky všech právních států jsou zakotveny podmínky pro jednání v nutné obraně. Jsou jimi zpravidla hrozící nebo trvající útok, nemožnost příslušného státního orgánu zakročit a nebezpečí poruchy právem chráněného zájmu. Čím precizněji jsou stanoveny tyto podmínky, tím větší právní jistotu poskytuje institut nutné obrany občanům a tím více roste jeho význam pro společnost. Stanovením podmínek pro jednání v nutné obraně stát garantuje právo na nutnou obranu, tedy vylučuje jakékoli sankcionování za takové jednání. Proto je nutná obrana “okolností vylučující protiprávnost”. Napadený se chová tak, jak mu zákon dovoluje, chybí tedy znak protiprávnosti a znak společenské nebezpečnosti, jako obligatorní znaky trestného činu.

Situace nutné obrany je vlastně případem kolize zájmů na ochranu různých zájmů. Střetává se zde zájem, který byl napaden útokem a je hájen nutnou obranou. Proti němu stojí zájem útočníka na způsobení určitého protiprávního následku. Proti tomuto zájmu obránce v rámci nutné obrany zasahuje. Právní řád zcela jasně preferuje zájmy obránce tím, že jeho obranné jednání legalizuje a zbavuje jej rizika a odpovědnosti za následek obranou způsobený. Protiprávný útok však nezbavuje útočníka všech jeho práv. Zde musí nastoupit právní řád a stanovit podmínky a meze, v nichž musí obránce jednat, aby jeho jednání bylo žádoucí a právem chráněné. Podmínky stanovené právním řádem pro jednání v nutné obraně je možné rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří podmínky vzniku situace nutné obrany, druhou pak podmínky určující jednání obránce.

"Nutná obrana je více než jiné instituty indikátorem základních politických názorů jednotlivých historických epoch, neboť jde o právo bezprostředního násilí a jeho realizace jednotlivcem či státem. Její pojetí kolísají podle charakteru státu, který ji má připouštět."1 Stát zde tedy vyjadřuje svůj vztah k hodnotám, které je možné bránit vlastním jednáním, a to i násilným. Tento vztah se odráží v okruhu zájmů, na jejichž obranu může jednotlivec za určitých zákonem stanovených okolností sám vystoupit.

Nutná obrana není trestem, neboť nenastupuje po útoku, ale před ním, či při něm. Má tedy preventivní účinky. Není ani pomstou, neboť napadený jen brání své právem chráněné zájmy, a to v mezích zákona a na jeho základě. V momentě, kdy se napadený začne mstít za způsobené příkoří a ve svém vědomí tedy překročí hranici nutné obrany, je nutno považovat jeho jednání za jednání trestné a dle práva jej pak stíhat.

Chránit své zájmy před útočníkem je právem, nikoli povinností každého občana. Není tedy možné nařizovat občanům, aby při splnění podmínek vytvářejících situaci nutné obrany hájili své, případně společenské zájmy. V některých případech je dokonce takový zásah nevhodný, např. v situacích, kdy nezpůsobuje obtíže se hrozícímu útoku vyhnout a v daném okamžiku by napadenému při obranném jednání hrozila újma. Jiná je však situace v případech, kdy určité osoby mají právní povinnost vystoupit na obranu ohrožených zájmů chráněných právem. Takové osoby, jedná se především o policisty, jsou povinny čelit útokům hrozícím jim nebo jiným občanům. K obranným akcím jsou vyškoleny a vybaveny odpovídajícími prostředky. Přesné pokyny pro jejich jednání obsahují zvláštní zákony. Podmínky a meze jejich jednání jsou stanoveny obvykle velmi přesně a na rozdíl od institutu jednání v nutné obraně upraveném v trestním zákoně nastupují zde zpravidla požadavky na dodržení přiměřenosti, případně i subsidiarity zásahu.

Institut nutné obrany je sám o sobě velice komplikovanou kategorií. Nejen z hlediska formulace zákonného ustanovení, kdy je nutné vtěsnat do jediného ustanovení celou škálu reálných a odlišných životních situací, ale také proto, že stav nutné obrany posuzují osoby, které zkoumanou situaci znají pouze zprostředkovaně z obsahu spisu a provedených důkazů. Hodnotí ji osoby, které mají dostatek času na rozhodnutí a posouzení a nemusí se obávat přímo hrozícího útoku. Pro správné posouzení věci je tedy nutné vždy pečlivé zkoumání objektivních okolností a také jistá úroveň právnického myšlení u rozhodující osoby. Chyby při aplikaci zákonných ustanovení o nutné obraně mohou vést k porušování práv členů společnosti a vytvářet v nich mylné představy o jejich právech. Důsledkem toho může být následně oslabení boje s trestnou činností a osoby, které by dovedly bránit své právní zájmy, či právní zájmy jiných, zůstávají netečné a pasivní, a to nejen ze strachu z pachatelů, ale i kvůli obavě, že by překročily hranice nutné obrany.

Stav nutné obrany může nastat kdykoli u kohokoli. Je to problematika velmi aktuální. A pokud napadený dokáže odvrátit útok v rámci nutné obrany, působí na útočníka okamžitě a bezprostředně na rozdíl od trestu, který nastupuje až po uběhnutí určité doby od spáchání trestného činu. Troufám si tvrdit, že v současné době je však nutná obrana institutem, o kterém občané spíše pochybují. Není to dle mého názoru tím, že by byla nedostatečně upravena, ale tím že občan skutečně neví, jak daleko smí ve své obraně zajít. Jak vystihuje ve své práci JUDr. Kuchta, je nutné věnovat pozornost též popularizaci právem daných možností, aby bylo možno maximálně je využít.2 Jak se prostý občan dozví o možnosti a mezích nutné obrany? Čas od času v médiích proběhnou pro širokou, situace neznalou veřejnost šokující rozhodnutí soudů, kde ten, jež se snažil bránit, byl shledán vinným a odsouzen. Je možné, že při znalosti spisu daného případu by případ přestal být pro veřejnost šokující, nicméně znalost spisu, natož dané situace, nelze předpokládat. Vina zde neleží však jen na médiích a neznalé veřejnosti, nýbrž v mnoha případech též "na výkladu ustanovení § 13 TrZ orgány činnými v trestním řízení. Ty nezřídka vykládaly podmínky nutné obrany v rozporu se smyslem tohoto ustanovení natolik úzce, že to ve svých důsledcích v nejednom případě znamenalo postih osoby, která postupovala plně v intencích § 13 TrZ."3 Ovšem kdo zprostředkuje veřejnosti rozhodnutí, která zprošťují obránce viny? A navíc, jak se veřejnost dozví o případech, kdy ani nebyla vznesena obžaloba, neboť stav nutné obrany byl shledán již v přípravném řízení? Tato rozhodnutí nejsou pro média "šlágrem", proto zůstávají nepovšimnuta. Proto je také pochopitelná nejistota široké veřejnosti, týkající se institutu nutné obrany a jejích mezí.

Ačkoli většina případů nutné obrany bývá vyřešena již v přípravném řízení a před soudy se dostávají jen případy nejspornější, existuje několik významných soudních rozhodnutí, vydaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Při jejich srovnání lze velmi dobře pozorovat směr, kterým se aplikace zákonného ustanovení institutu nutné obrany ubírá. Stejně jako dodržování základních lidských práv získává v posledních desetiletích na významu, tak i interpretace nutné obrany, kterou si obránce svá zaručená práva chrání, se rozšiřuje. Např. dle rozhodnutí č. 3675/29 Sb. rozh. tr. je pachatel trestně odpovědný za překročení mezí nutné obrany nehledě na jeho subjektivní pocit strachu. Subjektivní potřeba obrany je zde tedy ještě nepříliš významným prvkem. Ovšem dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. 16/94 Sb. rozh. tr. je při zkoumání překročení mezí nutné obrany soud povinen přihlížet k rozrušení obránce vyvolanému útokem. Jako další příklad by mohlo posloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR č. 6 Nt 301/58, které stanoví, že se nevyžaduje úplná úměrnost významů právem chráněných zájmů, ale pro nutnou obranu vyžaduje, aby "nevznikl velký nepoměr mezi škodou způsobenou obráncem a škodou hrozící z útoku".4 Jiná hlediska pro zjištění přiměřenosti se však v judikátu neuvádějí. Jedním ze stěžejních a často v komentářích citovaných judikátů je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR č. II/65 Sb. rozh. tr., který stanovuje povinnost soudů zodpovědně objasňovat a hodnotit všechny okolnosti rozhodné pro posouzení nutné obrany, ale také vyžaduje přísně individuální posuzování každého případu, a to komplexně ve všech jeho okolnostech. Rozhodnutí č. 41/80 Sb. rozh. tr. rozšiřuje výklad nutné obrany ve prospěch poškozeného tak, že stanoví, že "od bránícího se nelze žádat, aby vyčkával a spoléhal se na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představy z útoku hrozí, nenastane, a aby nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil".5 Existuje ještě celá řada dalších soudních rozhodnutí, věnujících se stanovení mezí přiměřenosti nutné obrany.

Nutná obrana je institutem, kterým se ohrožená osoba sama snaží bránit před přímo hrozícím útokem svá práva, či práva jiných. Nepatří sem pouze útoky na život a fyzickou integritu, jak tomu bylo ostatně již od středověku, nýbrž také útok na majetek. Navíc jak je teorií i praxí všeobecně uznáváno a jak již prof. Solnař ve své učebnici podotýká, "podmínkou přiměřenosti není naprostá úměrnost mezi významem ohroženého společenského vztahu a vztahu dotčeného obranou".6 Na ochranu majetku lze tedy v rámci nutné obrany zasáhnout i chráněný zájem vyššího stupně, tedy např. zdraví útočníka. Nesmí ani zde ovšem dojít k hrubému nepoměru a proti drobné krádeži se bránit těžkým poškozením zdraví útočníka, či jeho zabitím. V podobném smyslu se vyjádřil i Nejvyšší soud SSR ve svém judikátu č. 9/80 Sb. rozh. tr., když konstatoval, že nutná obrana je přípustná i proti útoku na domovní svobodu, a to nutná obrana ve smyslu porušení fyzické integrity útočníka. V praxi přibývá v poslední době případů, kdy orgány činné v trestním řízení posuzují stav nutné obrany v situaci, kde útok a obrana nesměřují proti stejnému zájmu chráněnému trestním zákonem a typickým případem je právě poměr útoku proti majetku a obranný zásah proti útočníkově zdraví, či životu. Podle JUDr. Teschlera pak v praxi stále často dochází k tomu, že situace je posuzována jako vybočení ze zákonných mezí nutné obrany, neboť "společenský zájem vyšší kategorie tu pak často bývá ve své absolutní podobě rozhodujícím měřítkem pro posouzení konkrétního případu nutné obrany a pokud obránce zasáhne objekt vyšší kategorie jinak než bezvýznamným způsobem, je zpravidla již dovozováno, že jde o exces z mezí nutné obrany".7

Jak bylo výše nastíněno, vznikají při konkrétní aplikaci institutu nutné obrany obtíže hlavně při posuzování přiměřenosti. Obvykle jde o případy, když dojde v rámci nutné obrany k poškození objektu s obecně vyšším významem, než má objekt, vůči němuž útok směřoval. Měla by být tedy vždy pečlivě zohledňována okolnost, že "základním měřítkem pro posouzení přiměřenosti obrany tedy není porovnávání významu napadeného a obětovaného zájmu, nýbrž okolnost, zda existuje určitý přípustný poměr mezi způsobem útoku a jednáním uskutečněným k jeho odvrácení".8 Toto je následkem vývoje institutu nutné obrany, jež dnes nejen dle teoretiků, ale i dle moderní judikatury nemá být posuzována jen srovnáváním následků hrozících z útoku a vzniklých při obraně, nýbrž je nutno brát v úvahu celou řadu dalších faktorů charakterizujících konkrétní případ. Na základě těchto zjištění lze pak hodnotit způsob útoku a následnou obrannou reakci ohrožené osoby, se zvláštním ohledem na její subjektivní stav.

Právní řád vymezuje jednání v nutné obraně jako okolnost vylučující protiprávnost. Dochází tedy k situaci, kdy čin, který by byl za jiných okolností trestný, není za trestný považován a jeho pachatel nemůže být za takový čin stíhán. Pokud by nebyly přesně vymezeny podmínky, za kterých je možné v nutné obraně jednat, docházelo by k beztrestnému masovému zneužívání tohoto institutu.

Přesné vymezení mezí nutné obrany má význam také pro právní vědomí občanů, k jejichž prospěchu je především tento institut upraven. Dojde-li k překročení těchto mezí, jednání nepřestává být společensky nebezpečným, proto nemůže být dovoleným. V důsledku toho osoba překročivší při svém obranném jednání meze nutné obrany musí nést za takové své jednání zodpovědnost. Případy, kdy dochází k překročení mezí nutné obrany a dochází ke vzniku trestní odpovědnosti, jsou velmi často středem zájmu médií a veřejnosti. Je proto nutné tyto meze nejen přesně stanovit, ale i jejich dodržení, či překročení velmi pečlivě posuzovat.9

Meze nutné obrany jsou v podstatě určeny podmínkami pro existenci stavu nutné obrany a podmínkami pro jednání v nutné obraně. Pouze jsou-li tyto podmínky splněny, může být jednání posuzováno jako jednání v nutné obraně. Pokud některá z uvedených podmínek splněna není, dochází k vybočení z rámce institutu nutné obrany, tedy k překročení mezí jednání v nutné obraně. Komentáře hovoří o "stavu nutné obraně blízkému".10 Právní řád tedy z excesu z mezí nutné obrany vyvozuje vznik trestní odpovědnosti.

S politováním musím podotknout, že znalost institutu nutné obrany, jak jej stanovuje trestní zákon, je v řadách laické veřejnosti mizivá, ačkoli se jedná o institut, který v určitém okamžiku může být pro každého občana velmi aktuální. Občané sice vědí, že "něco" jako nutná obrana existuje, ovšem zůstávají pod vlivem zpráv z médií, která popularizují některá ne zrovna šťastná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, případně rozhodnutí správná, která však v důsledku nedostatku objektivnosti a neúplnosti vyvolávají v očích široké veřejnosti mylné představy o možnostech jednání v nutné obraně. Důsledkem špatné informovanosti pak často dochází k netečnosti svědků útoků a trestných činů, neboť ti se obávají, že by místo uznání mohli být stíháni pro překročení hranic nutné obrany, v praxi nejčastěji pro zásah do fyzické integrity útočníka.

Když ovšem opomeneme strach konat, lze sledovat většinové přesvědčení, které konečně konstatují i autoři práce Sebeobrana a zákon, že "existují takové eticky a společensky závažné hodnoty, jejichž hájení nebo dosahování obránce opravňuje použít účinným způsobem krajních forem fyzického nebo psychického násilí."11 A ačkoli se občané nepostaví na pomoc osobě, jíž hrozí útok nebo která se již obětí útoku stala, lze předpokládat, že se budou bránit přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku, hrozícímu jim samým, jejich majetku, či jiným právem chráněným hodnotám, ke kterým mají vztah. Nyní se tedy odkloním od tradičního posuzování nutné obrany tak, jak ji posuzují orgány činné v trestním řízení a pokusím se nastínit obrannou reakci z hlediska obránce.

Pod pojmem sebeobranná situace si laik představí jakoukoli situaci, kde se obránce brání blíže neurčenému násilí útočníka za podmínek, které nejsou regulovány žádnými sportovními pravidly. Menší část veřejnosti chápe pak pod sebeobrannou situací i stav, kdy je vystaven ataku cizí osoby i jejich majetek, či jiné právem chráněné hodnoty. Na okolnostech a typu konkrétního útoku pak závisí zvolená obranná akce. V současné době je vzhledem k vysoké kriminalitě ve společnosti možno pozorovat i rozšiřování preventivních opatření, která občané podnikají pro případ, že se stanou obětí "kriminálního živlu". Preventivními opatřeními mám na mysli navštěvování kurzů sebeobrany, pořízení si střelné zbraně, či instalování automatického obranného zařízení. Tato opatření mají jistě své výhody a skutečně odradí množství útočníků od jejich úmyslu, v praxi však sebeobranné snahy narážejí na mnohá úskalí, kterým bude věnována následující část této kapitoly.

Nejprve tedy ke zvládnutí sebeobranných akcí bez použití zbraně. V příručce Sebeobrana a zákon se dočteme, že "k vyřazení protivníka z boje bez použití zbraní existují následující prostředky: údery, porazy, páky, škrcení a přídrže".12 V technice použití zmíněných prvků sebeobrany se uvádí, že musí být vedeny na tzv. zásahová místa, aby jimi byl dosažen správný účinek, nicméně nelze zaručit, že nedojde k poškození fyzické integrity útočníka, obzvláště v případech, kdy je stižen nějakou skrytou poruchou zdraví. Navíc dochází-li k bezprostřednímu střetu, je stejnými prvky ohrožen i obránce. V současné době nelze také přehlédnout nebezpečí nákazy virem HIV, se kterým může obránce přijít nezřídka do styku prostřednictvím krve z oděrek a ran způsobených útočníkovi.

Při používání prvků úpolových disciplín je třeba též brát v úvahu, že při výuce a tréninku těchto sportů dochází k ideálním modelovým a tréninkovým situacím, které se však od situace skutečného útoku rapidně liší. A spoléhání na naučené sebeobranné reakce se může stát v případě neúspěchu obránci osudové. Předpoklady úspěchu při použití naučených sebeobranných prvků shrnují odborníci do několika základních bodů. Tedy za prvé je nutné, aby obránce "identifikoval počátek, druh, rytmus, sílu, dosah atd. útočné akce, jíž útočník použije. Poté by musel vybrat vhodnou obrannou akci, připravit se na její provedení a uskutečnit ji."13 Je nutné podotknout, že sebeobrana se dá aplikovat na útočníka, který je vzdálen pouze na dosah paže nebo tak, aby bylo možno jej zasáhnout kopem. Obránce se také v mnoha případech marně spoléhá na rychlost svého odvracujícího zásahu, neboť reakční doba při modelové situaci v psychické vyrovnanosti a reakční doba při skutečném útoku při stavu psychického napětí se zásadně liší.

Bojová situace může vzniknout též přepadem, tedy způsobem útoku, kdy obránce až do poslední chvíle neidentifikuje počátek útoku. V této situaci se pak i sportovec vycvičený v úpolových disciplínách dostává na úroveň laika. V této situaci může laik svou neschopnost tvrdě udeřit paží nebo nohou v pravý okamžik nahradit použitím zbraně. Jako nutné se jeví její použití v případech, kdy protivník je ozbrojen a obrana bez použití zbraně by byla zjevně nedostatečná. V praxi dochází velmi často ke stavům nutné obrany v domácnostech, kde žena vzdoruje silnějšímu muži odhodlanému spáchat na ní fyzické násilí. V těchto situacích je nejobvyklejším prostředkem použití nože, či jiných ostrých či tupých kuchyňských nástrojů, jak dokazuje také dokazuje řada judikátů.

Trendem současné doby je též vlastnictví střelné zbraně za účelem sebeobrany. Je nutno podotknout, že obavy občanů z hrozícího útoku jsou oprávněné vzhledem k vysoké kriminalitě a též zvýšené agresivitě současných útočníků. Oproti období první republiky, kdy "pravděpodobnost, že běžný občan byl nucen se s použitím fyzického násilí bránit byla u mužů 1:500 a u žen 1:400"14, se nebezpečí zvýšilo pro muže téměř dvaašedesátkrát a pro ženy zhruba jednatřicetkrát. Z objektivního pohledu musí být člověk bránící svá práva v situaci nutné obrany schopen se účinně bránit nespravedlivému násilí útočníka tak, aby přitom sám nesl jen minimální riziko újmy. Díky střelným zbraním je možno riziko obránce minimalizovat. Zbraně, jež si občané pořizují pro účely sebeobrany, lze zařadit do kategorie krátkých palných ručních zbraní, neboť se jedná většinou o pistole, či revolvery.

Nesouhlasím s názorem Dr. Hubálka, soudního znalce v oboru psychologie, jenž zastává princip regulace počtu zbraní mezi lidmi na základě filozofie: "Čím méně zbraní, tím méně mrtvých."15 Podle mého názoru zakazovat občanům vlastnit střelnou zbraň na obranu svých práv chráněných zákonem by bylo výrazným zasahováním do práva na nutnou obranu. Navíc je nutno podotknout, že ne vždy musí být střelná zbraň k nutné obraně skutečně použita. Vytáhne-li totiž ohrožená osoba na svou obranu z kabelky, či zásuvky nočního stolku střelnou zbraň, velmi často dojde k zastrašení útočníka, zejména v situacích, kdy se chystá útočit neozbrojen, či s nástrojem, kterým nemůže zabránit oběti vystřelit. Při nahlédnutí do statistiky zpracovávané v roce 1991 v USA bychom zjistili, "v kolika případech byla krátká ruční palná zbraň použita proti útočníkovi k hrozbě a kolik útočníků bylo v nutné obraně zabito. Vyšel poměr 1 500 000 úspěšných hrozeb oproti 292 zastřeleným útočníkům".16 Stejně jako výše jmenovaný soudní znalec však souhlasím s názorem, že by bylo třeba zpřísnit podmínky pro získání zbrojního průkazu, aby jedinec vlastnící střelnou zbraň měl k tomu odpovídající kvalifikaci.

Konečně poslední problematikou, o níž bych se ráda zmínila, je problematika instalace automatických obranných zařízení pro účely nutné obrany. Takováto zařízení si občané nechávají instalovat do domů, bytů, rekreačních objektů, obchodů, skladů, či motorových vozidel. Automatická obranná zařízení fungují různým způsobem. Jistě nevznikají v praxi problémy s takovými zařízeními, jež v případě násilného vniknutí, či vniknutí v době, kdy jsou aktivovány, zapnou sirénu, elektrické osvětlení, aby upozornily strážce objektu, či majitele na nebezpečí. Existují ale také zařízení, jež zamezí vetřelci v útěku, poraní ho, či dokonce zabijí. Zde pak nastávají problémy s otázkou případné trestní odpovědnosti majitelů objektů, v nichž jsou zařízení instalována. V našem právním řádu není o automatických obranných zařízeních žádné výslovné ustanovení. Prof. Solnař považuje "za pochybné, jak posuzovat instalaci samostřílů a jiných zařízení k odražení nejistého ještě útoku budoucího"17, a konstatuje, že u automatických obranných zařízení jde pouze o analogii nutné obrany. Právě proto, že v trestním zákoníku není výslovný zákaz používání těchto zařízení, nelze jejich instalování považovat za nedovolené. Rozumím tím samozřejmě instalování legálně získaných prostředků. Navíc podle jedné ze základních zásad trestního práva, in dubio pro reo, je analogie ve prospěch dovolená. "Automatická obranná zařízení však musí působit v mezích nutné obrany podle § 13 tr. zákona, což je mnohdy technicky obtížné, neboť taková zařízení nelze zpravidla regulovat tak, aby nezpůsobila škodu neodpovídající charakteru a intenzitě útoku."18 Navíc automatické zařízení působí v době od uvedení do chodu až do vypnutí nepřetržitě. Působí tedy pořád, nikoli jen v době přímo hrozícího útoku. Zde je však podle mého názoru nutné vycházet z účelu instalace těchto zařízení, která reagují právě pouze jen na narušitele, osoby vnikající do objektu protiprávně. Pokud tedy nereagují naprosto nepřiměřenou tvrdostí, splňují podle mého názoru hlediska nutné obrany.

Stejné hledisko je patrně třeba uplatňovat i na střežení objektů cvičenými psy. Jedná se taktéž o obranné zařízení, které má chránit majetek, tedy zájem chráněný trestním zákonem. Naše judikatura však zatím odpovědi na problematiku užití automatických obranných systémů nedává, proto mohou být nastíněné otázky řešeny zatím jen na úrovni teoretické.

1 Kuchta, J., Nutná obrana, Nakl. Masarykovy univerzity, Brno, 1999, str. 13

2 Kuchta, J., Nutná obrana, Nakl. Masarykovy univerzity, Brno, 1999, str. 9

3 Fremr, R., Zelenka, P., K výkladu ustanovení § 13 trestního zákona, Právní praxe, ročník XLII., č. 6,

1994, str. 137

4 Fenyk, J., Illková, P., Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu 1918 - 1995, C.H.Beck, Praha, 1995

str. 98

5 Jelínek, J., Sovák, Z., Trestní zákon a trestní řád, Poznámkové vydání s judikaturou, 7. vydání, Linde,

Praha, 1996, str. 27

6 Solnař, V., a kol., Československé trestní právo, 2. vydání, Orbis, Praha, 1969, str. 138

7 Teschler, E., K některým otázkám nutné obrany, Trestní právo, ročník II., č. 10, 1997, str. 10

8 Teschler, E., K některým otázkám nutné obrany, Trestní právo, ročník II., č. 10, 1997, str. 11

9 viz Kuchta, J., Nutná obrana, Nakl. Masarykovy univerzity, Brno, 1999, str. 164

10 viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon, Komentář, 2.  vydání, C.H.Beck, Praha, 1995, str.

101

11 Novák, J., Skoupý, O., Špička, I., Sebeobrana a zákon, Klavis, Praha, 1991, str. 7

12 Novák, J., Skoupý, O., Špička, I., Sebeobrana a zákon, Klavis, Praha, 1991, str. 22

13 Novák, J., Skoupý, O., Špička, I., Sebeobrana a zákon, Klavis, Praha, 1991, str. 31

14 Novák, J., Špička, I., Nutná obrana - držení a nošení zbraně, Střelecká revue, roč. XXXIII., č. 3, 2001,

str. 16

15 Antl, M., Hubálek, S., Právo na obranu: Ano nebo ne?, Hospodářské noviny, ročník XLIV., č. 214, Na víkend: příloha hospodářských novin, str. 3

16 Novák, J., Špička, I., Deset mýtů o palných zbraních v sebeobraně, Střelecká revue, roč. XXXIII., č. 8,

2001 str. 54

17 Solnař, V., Trestní právo hmotné, Část obecná, Nakl. Knihovny Sborníku věd právních a státních,

Praha, 1947, str. 107

18 Dolenský, A., Novotný, F., Nutná obrana a automatická obranná zařízení, Trestní právo, ročník III.,

č. 1, 1998, str. 9

Autorka - Mgr. Linda Rauová je absolventkou FPR ZČU.


Název rubriky - Trestní pr. - vybraná témata
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 24.11.2003 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 24.11.2003.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Redakce JURISTIC

 

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Doporučujeme legislativu k diskusi
TrZák - komentář JUDr. Teryngela
Obecná část
Zvláštní část
Z 001 Trestné činy proti základům republiky
Z 002 Trestné činy proti bezpečnosti republiky
Z 003 Trestné činy proti obraně vlasti
Z 004 Trestné činy proti hospodářské soustavě
Z 005 Trestné činy proti hospodářské kázni
Z 006 Trestné činy proti měně a trestné činy daňové
Z 007 Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi
Z 008 Trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele
Z 009 Trestné činy veřejných činitelů
Z 010 Úplatkářství
Z 011 Zločinné spolčení
Z 012 Některé trestné součinnosti
Z 013 Jiná rušení činnosti státního orgánu
Z 014 Trestné činy obecně nebezpečné
Z 015 Trestné činy hrubě narušující občanské soužití
Z 016 Trestné činy proti rodině a mládeži
Z 017 Trestné činy proti životu a zdraví
Z 018 Trestné činy proti svobodě
Z 019 Trestné činy proti lidské důstojnosti
Z 020 Trestné činy proti majetku
Z 021 Trestné činy proti lidskosti
Z 022 Trestné činny proti brannosti
Z 023 Trestné činy proti civilní službě
Z 024 Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti
Z 025 Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu
Z 026 Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby
Z 027 Trestné činy ohrožující bojeschopnost
Z 028 Společná ustanovení
Z+ 001 Přechodná a závěrečná ustanovení
Starší příspěvky
Příspěvky
Vzory a příklady dokumentů
Příklady k diskusi
Studie, zprávy, analýzy