K § 129

    Jde o novou skutkovou podstatu, která byla do trestního zákona zařazena novelou účinnou od 1.1.1998. 
    Důvodová zpráva k tomu uvádí: „ Okruh trestných činů proti hospodářské kázni se doplňuje o skutkovou podstatu postihující jednání spočívající ve vystavení vědomě nepravdivého potvrzení o finanční situaci nebo majetkových poměrech jiného. V praxi jde zejména o případy, kdy banka vystaví nepravdivé potvrzení o poskytnutém úvěru nebo o finančních poměrech svého klienta a ten pak takového potvrzení zneužije v obchodním nebo úředním styku. Námitku banky, že potvrzení vystavila nikoli s vědomím, že má být podvodně použito k získání majetkového prospěchu, se zpravidla nepodaří beze zbytku prokázat (vyvrátit? pozn, aut.), a proto nepřichází v úvahu kvalifikace takového jednání jako trestného činu proti majetku.“
    Aniž bychom chtěli kritizovat úroveň důvodové zprávy, která směšuje rovinu procesní („nepodaří se prokázat“) a rovinu hmotněprávní, kdy spáchání trestného činu naprosto není závislé na tom, zda se jej podaří prokázat, musíme konstatovat, že novela jako důsledek balíčku opatření vlády zcela přeceňuje úlohu trestní represe.
    Jako u řady dalších ustanovení této novely se ani zde trestnost neváže na vznik jakékoli škody. Jde tedy o postih zvláštního druhu přípravy, protože nepravdivých potvrzení banky (nejčastěji příslibu úvěru apod.) se užívá k vylákání majetkového prospěchu.

    Pojem "banka" je definován v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Vymezení pojmu "finanční činnost podle zvláštního zákona" je třeba hledat v zákonu o dani z přidané hodnoty. V jeho ustanovení § 28 je obsažen taxativní výčet toho, co se považuje za provozování finanční činnosti. Vedle toho pojem finanční činnosti obsahuje zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelnách a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. V jeho § 1 odst. 3 se pojem finanční činnosti definovaný jako obsah podnikání družstevní záložny překrývá s výčtem obsaženým v zákonu o dani z přidané hodnoty. Několik dalších zákonů, které s pojmem finanční činnosti operují, k obsahu tohoto pojmu nepřinášejí nic nového.
    U přípravy, stejně jako u pokusu, však trestní zákon stanoví, že jejich trestnost zaniká, jestliže pachatel od přípravy dobrovolně upustil. V případě vystavení nepravdivého potvrzení však nezáleží na tom, zda je ten, v jehož prospěch bylo vystaveno, k podvodnému jednání skutečně užije či nikoli , trestnost jednání zde nezaniká a muselo by se uvažovat pouze se zánikem nebezpečnosti pro společnost. Z hlediska trestní odpovědnosti statutárního orgánu, který by si takové potvrzení banky nebo auditora nechal vystavit, by šlo o návod k trestnému činu, a to i tehdy, kdyby později nepravdivého potvrzení vůbec neužil.
    I u této skutkové podstaty přichází v úvahu situace, kdy ten, kdo úmyslně vystaví nepravdivé potvrzení, není jménem banky oprávněn jednat, případně vůbec žádnou banku nezastupuje. Zákon v tomto směru na pachatele žádné nároky nestanoví (zda je k takovému vystupování jménem banky nebo další osoby oprávněn) a i s přihlédnutím k poznámkám k § 90 odst. 2 tr. zákona je třeba se přiklonit k výkladu, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv, kdo vystaví jménem banky (nebo dalších uvedených osob) nepravdivé potvrzení.
    Proti těmto výtkám se dá jistě namítnout, že praktický význam bude ustanovení pouze v případech, kdy v důsledku uplatnění nepravdivého potvrzení vznikne nějaká škoda nebo škoda bude aspoň reálně hrozit. To je ovšem jen potvrzením toho, že zde byla porušena zásada ekonomie trestní represe, podle níž se nejsilnějšího způsobu státního donucení, trestu nebo pohrůžky trestem, má používat jen tam, kde je to odůvodněno potřebou postihnout jednání skutečně nebezpečná.