1. Úvod

Každý justiční systém by měl zaručovat právo na spravedlivý proces před nezávislými soudy. Stát tak musí vytvořit podmínky pro rychlé a kvalifikované projednání všech věcí, zaručit procesním stranám jejich rovné postavení a dostatečně personálně i materiálně zajistit činnost všech orgánů a institucí působících v rámci tohoto systému. Systém trestní justice v demokratických zemích by měl sledovat naplnění potřeby účinně stíhat a trestat porušení norem trestního práva a tím chránit společnost a zároveň i chránit práva obviněných osob a reálně naplňovat zásadu pomocné úlohy trestní represe. Trestní sankce by měla nastupovat teprve v případě, nelze-li věc vyřešit jinak. V každém jednotlivém případě by měly být zvažovány všechny možnosti přicházející v úvahu. V dnešní době roste počet deliktů proti fyzické integritě jednotlivců a proti individuálnímu vlastnictví a je třeba ustoupit klasickému pojetí trestní spravedlnosti, která trest chápe pouze jako odplatu za trestný čin (retributive justice – odplatná neboli trestající spravedlnost). Primární obětí trestného činu je v tomto pojetí stát a konkrétní individuální oběti je přisuzováno pasivní postavení, justice soustředí svůj zájem na obviněného a oběti se nemohou náležitě zapojit do posuzování otázek viny, ani se vyjádřit k rozhodování o trestu. Velmi častá je situace, kdy se nedomůžou ani odškodnění.

Tímto pojetím spravedlnosti docházelo a dochází k přetížení soudů a přeplnění věznic. Jednou z možností, jak tuto situaci řešit, je rozšířit možnosti využití odklonů od standardního řízení před soudem za aktivní účasti těch, kterých se trestná činnost nejvíce týká, tedy obviněného a oběti. Činnost celého justičního systému je možné zefektivnit vytvořením předpokladů pro to, aby v časově i finančně náročném standardním soudním řízení byly projednávány pouze důkazně složité věci, které nelze řešit jednodušším způsobem, neboť by to mohlo vést k situacím, kdy by nebyl dodržen požadavek věcné správnosti a spravedlnosti vydaných rozhodnutí. V ostatních případech je tak otevřen prostor pro uplatnění alternativních procesních postupů, nové trestní spravedlnosti (restorative justice – obnovující spravedlnost), která se snaží docílit účinnější prevence kriminality a pozitivnějšího vnímání justičního systému osobami, jichž se určitý případ týká. Takové pojetí justice přistupuje k trestnému činu z pohledu poškození práv jedné osoby jinou a v trestném činu vidí určitý konflikt mezi nimi. Snaží se o obnovení systému chráněných hodnot a sociálních vztahů a řešení problému kriminality vkládá nejen do rukou státu, ale i dotčených osob. Justice by se tak měla snažit víc než o pouhé potrestání pachatele o nalezení optimálního řešení vyhovujícího všem dotčeným subjektům.

Změna v pohledu na trestný čin pomohla vytvořit alternativní způsoby řízení (odklony), v rámci nichž je možné trestní věc vyřídit v procesněprávním smyslu stejně plnohodnotně jako ve standardním trestním řízení. Při jejich uplatnění jde především o vypořádání vzájemných vztahů mezi obviněným a poškozeným a zároveň o urychlení, zjednodušení a zhospodárnění trestního řízení. Podle okolností případu lze volit mezi několika různými procesními postupy.

2. Pojem odklonu

Odklon (diversion) představuje určitou alternativu standardního trestního řízení. Odklonem v podstatě rozumíme vynětí trestní věci z kompetence soudních orgánů činných v trestním řízení na základě rozhodnutí o upuštění od trestního stíhání, resp. o zastavení trestního stíhání. Jedná se tedy o vyřízení trestní věci jinými prostředky než projednáním a rozhodnutím věci v obvyklém soudním procesu (tj. zpravidla po provedeném hlavním líčení)1.

“Využití odklonů v našem právním prostředí umožňuje účelnou diferenciaci procesních forem řešení trestní činnosti. V trestních věcech skončených tímto způsobem není vydáno rozhodnutí o vině a trestu v standardním hlavním líčení a nedochází tudíž k odsouzení obviněného, přesto však nelze mluvit o projevu dekriminalizace, jak se někdy stává2. Dekriminalizace, stejně jako odklony v trestním řízení, slouží k omezování počtu případů, projednávaných před soudy ve standardním trestním řízení. Jedná se o bezvýjimečné vynětí určitých deliktů ze sféry trestní spravedlnosti zákonodárnou cestou a v takovém případě určitý typ chování vůbec není trestným činem. U odklonů zákonodárce volí jinou cestu, ponechává určitý typ chování trestným a stanoví podmínky, za nichž je možné ustoupit od provedení standardního trestního řízení.

O dekriminalizaci se zmiňuje i Doporučení č. R (87) 18 Výboru ministrů, kde se uvádí, že právní systémy, které rozlišují administrativní a trestní delikty, by měly přikročit k dekriminalizaci. Komentář k tomuto doporučení to rozvádí a říká, že je žádoucí, aby se zabránilo jak pozměňování povahy trestního práva, tak zahlcování justice, vyjmout některé typy deliktů z pravomoci trestní justice a převést je do represivní pravomoci administrativy. Správa je povolána sankcionovat hlavně ty protiprávní a odsouzeníhodné činy, které jsou v rozporu s kázní a veřejným pořádkem, zatímco trestní právo a soudnictví jsou více povolány potlačovat činy, které poškozují základní etické a sociální hodnoty3.

Jak uvádí Vantuch, “při dekriminalizaci deliktů by mělo jít především o omezení sféry trestní odpovědnosti zvážením činů kvalifikovaných jako trestné, stanovením beztrestnosti činů dosud trestných nebo možností postupovat věci menší nebezpečnosti pro společnost jinému než trestnímu rozhodování, zejména do oblasti zákona o přestupcích…Dekriminalizaci pochopitelně nelze ztotožňovat pouze s vynecháním některých skutkových podstat trestných činů, neboť ji lze pojmout také jako omezení odpovědnosti v rámci institutů obecné části trestního zákona.4 “Podstatným rysem trestní politiky počítající s tímto způsobem řešení trestních věcí je naopak skutečnost, že efektivně reaguje na porušení obecně závazných právních norem, obviněné nezbavuje jejich odpovědnosti za trestný čin a dbá o dostatečnou ochranu právních a společenských vztahů narušených trestnou činností. Vychází přitom z toho, že k naplnění smyslu trestní spravedlnosti není nutné v každém jednotlivém případě provedení formálního trestního řízení končícího výrokem o vině a trestu.

Předností odklonů oproti materiální dekriminalizaci je to, že trestnost zakázaného chování zůstává zachována a využití možnosti odklonu nevylučuje provedení řádného trestního řízení v případě, že se v rámci něho nepodaří dosáhnout vhodného společensky akceptovatelného řešení. Systém sankcí jako státní reakce na spáchání trestného činu a hrozba trestem důležitá z hlediska speciální i generální prevence neztrácejí za těchto okolností na své účinnosti. Odklony proto nemohou být vnímány jako projev cíleného zmírnění trestní spravedlnosti ani jako procesní alternativa v rámci tradičního systému projednávání trestné činnosti. Ve své podstatě jde o specifický procesní způsob řešení trestních věcí bez provedení určité části standardního trestního řízení5.

Pojem odklonu je ve většině případů chápán a používán v užším slova smyslu, kdy se mluví pouze o podmíněném zastavení trestního stíhání, narovnání a trestním příkazu, kdy nedochází k přetransformování trestní odpovědnosti v jiný typ odpovědnosti (např. společensko-morální). Odklon je však možné chápat v širším slova smyslu jako jakékoli odklonění mimo trestní řízení např. k vyřízení věci ve správním řízení, projednání věci mimosoudním orgánem, komisí, léčení. Jedná se tak o mimosoudní alternativu trestního řízení před soudem, kdy je upřednostněno neformální vyřízení věci mimosoudními prostředky před klasickým trestním procesem, zakončeným výrokem o vině a trestu, přičemž je možné na trestní věc reagovat jak prostředky trestněprávními, tak i mimotrestními6.

Všechny druhy řízení upravené trestním řádem jsou v rovnocenném postavení, přesto se liší tím, že obviněný má právní nárok pouze na provedení standardního řízení. Ostatní druhy řízení jsou pouze fakultativní a obviněný se jejich provedení nemůže dovolávat, stejně tak mu nemůže být jejich provedení vnuceno, pokud s tímto postupem nesouhlasí a trvá na projednání své věci ve standardním trestním řízení. Pro možnost jejich využití zákon stanoví podmínky, jejichž splnění musí být důkladně posouzeno rozhodujícím orgánem, který se zároveň musí snažit vybrat z možných řešení to, jež povede co nejrychleji a nejhospodárněji k věcně správnému řešení a spravedlivému rozhodnutí7.

Nelze nevidět, že alternativní způsoby řízení mají oproti standardnímu trestnímu řízení řadu výhod – rychlost, hospodárnost, odpadá stigmatizace obviněného, který má možnost uvědomit si dosah svého jednání a projevit snahu po napravení následků svého činu, v důsledku čehož může svůj pohled na něho zjemnit i poškozený, který má větší možnost získání náhrady škody a určité satisfakce apod. Přesto je problémem našeho soudnictví, že orgány justice nedostatečně využívají možnost těchto alternativ, setrvávají na represivním pojetí trestu a standardní trestní řízení je konáno i v případech, kdy by některý alternativní způsob řízení byl mnohem efektivnější.