1. Odklon v trestním právu v posledních letech

Podíváme-li se na odklon v našem trestním řádu z hlediska obou zmíněných pohledů ve vývoji naší právní úpravy, musíme konstatovat, že do 30. 6. 1990 byl odklon v trestním řádu upraven velmi sporadicky. Zákonem č. 48/1973 Sb. byl do trestního řádu zakotven trestní příkaz, který v užším slova smyslu byl jedinou možnou formou odklonu. Mělo jít o způsob rozhodování v řízení o skutkově i právně jednoduchých věcech v případě, že obviněný doznával svou vinu. Tímto způsobem měly být řešeny zejména přečiny spáchané dosud netrestanými pachateli, u kterých by k výchovnému působení trestu postačilo již to, že je proti nim vedeno trestní stíhání. Z tohoto důvodu byl omezen i výběr trestů, které mohly být trestním příkazem uloženy.

Tento institut byl zrušen novelou trestního řádu z roku 1990 a v našem právním řádu se objevil znovu po třech letech ve změněné podobě tak, jak jej zakotvil zákon č. 292/1993 Sb. Podle úpravy platné do 30. 6. 1990 mohl trestní příkaz vydat samosoudce v řízení o přečinech v případě splnění 2 kumulativně daných podmínek – obviněný se musel ke spáchání skutku doznat, přičemž samosoudce neměl o pravdivosti tohoto doznání vzhledem k výsledkům dosavadního objasňování pochybnosti, nebo byly rozhodné skutečnosti zjištěny přímým pozorováním veřejného orgánu, a zároveň prokurátor vydání trestního příkazu navrhl nebo s jeho vydáním souhlasil. Při splnění těchto podmínek bylo možné trestním příkazem uložit trest odnětí svobody do dvou měsíců, nápravné opatření do čtyř měsíců, zákaz činnosti do dvou let, peněžitý trest do 5000 Kč a propadnutí věci. Trestní příkaz nebylo možné vydat:

a) v řízení proti mladistvému

b) v řízení proti osobě, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena

c) mělo-li být rozhodováno o ochranném opatření

d) měl-li být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem.

Vydáním trestního příkazu bylo zhoršeno postavení poškozeného, neboť nebylo možné uložit povinnost k náhradě škody a poškozený byl trestním příkazem odkázán na občanskoprávní řízení, popř. řízení před jiným orgánem.1

Za odklon v širším slova smyslu v právní úpravě platné do 30. 6. 1990 je nutné považovat i další formu vyřízení věci. Jednalo se o postup podle ustanovení § 171 odst. 2 trestního řádu, kdy byl vyšetřovatel či ve vyhledávání prokurátor oprávněn postoupit trestní věc orgánu ke kázeňskému vyřízení, jednalo-li se o trestný čin, který bylo možno vyřídit kázeňsky a vzhledem k osobě obviněného a povaze jím spáchaného činu bylo možno toto vyřízení považovat za dostačující. Takto postoupit věc bylo možné pouze za splnění 3 kumulativních podmínek – na obviněného se vztahovala vojenská nebo obdobná kázeňská pravomoc, jednalo se o trestný čin uvedený v § 294 odst. 1 (v tomto ustanovení byly uvedeny trestné činy vojenské) nebo odst. 2 (jednalo se o trestné činy jiné než uvedené v odstavci 1, byl-li stupeň nebezpečnosti malý a bylo-li možno očekávat, že prostředky kázeňského vyřízení postačí k dosažení účelu trestního zákona, potom potrestání mohlo být ponecháno příslušnému veliteli nebo náčelníkovi) nebo přečin a zároveň by kázeňské projednání bylo postačující vzhledem k osobě obviněného a k povaze jeho činu. § 294 trestního zákona prošel také mnoha změnami, což se projevilo i v trestním řádu.

Zákon č. 557/1991 Sb. novelizoval § 294 odst. 2, přenechání ke kázeňskému potrestání se mění v možnost soudu upustit od potrestání pachatele, který jako osoba podléhající pravomoci vojenských soudů spáchal trestný čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý, také tehdy, jestliže velitel nebo náčelník nabídl výchovné působení a pachatel a soud má za to, že vzhledem k této nabídce, povaze spáchaného činu a k osobě pachatele se uložení trestu nejeví nutným. Zákon č. 290/1993 Sb. přinesl velmi významnou změnu ustanovení § 294 – jedná se o zvláštní ustanovení o trestní odpovědnosti a ke spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 270 TZ nebo některého jiného trestného činu uvedeného v hlavě dvanácté, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 3 roky, se vyžaduje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost větší než malý. Tyto změny a zrušení kategorie přečinu jako činu soudně trestného měly za následek, že zákonem č. 558/1991 Sb. byl změněn i § 171 TŘ. Odstavec druhý byl zcela vypuštěn a zůstalo jen obligatorní postoupení věci podle odstavce jedna, toto ustanovení již nelze považovat za formu odklonu, neboť vůbec nejde o trestný čin.

2. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného

Zákon č. 178/ 1990 Sb. zavedl do trestního řádu s účinností od 1. 7. 1990 další institut, jenž někteří autoři také považují za odklon. Do odklonů jej řadí např. Nett: „Další formu odklonu představují delikty stíhané ku zmocnění.2 Jiní autoři nemluví přímo o odklonu, tak např. Draštík, pojednává-li o odklonech, uvádí, že „zvláštní povahu má ustanovení § 163a trestního řádu"3 nebo "Naopak svou povahou velice blízké procesním alternativám k potrestání je zastavení trestního stíhání a odložení věci v případech, kdy lze zahájit trestní stíhání a pokračovat v něm jen se souhlasem poškozeného, avšak takový souhlas v konkrétní věci nebyl dán nebo byl vzat zpět."4 Autoři tedy tento institut nepovažují přímo za odklon, mluví pouze o jejich blízkosti. V každém případě se jedná o určitou alternativu k potrestání, nebyl-li souhlas poškozeným udělen nebo byl-li vzat zpět v důsledku toho, že došlo k urovnání jeho vztahů s obviněným,5 proto považuji za nutné i o tomto institutu pojednat.

Jedná se o ustanovení § 163a trestního řádu, které prolomilo zásadu oficiality (tj. že orgány činné v trestním řízení provádějí úkony v trestním řízení z úřední povinnosti a jsou povinny provést určitý procesní úkon, jsou-li dány zákonné podmínky pro jeho provedení a nemohou od jeho provedení upustit pro neúčelnost zákonného postupu ani proto, že si účastníci procesu jeho provedení nepřejí) v trestním procesu a zavedlo možnost zahájení trestního stíhání a pokračování v něm pouze se souhlasem poškozeného. Jedná se o taxativně vymezenou skupinu trestných činů spáchaných osobou, vůči které by měl poškozený jako svědek právo odmítnout výpověď, trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona spáchaný osobou, která byla v době činu manželem nebo druhem poškozené a trestný čin opilství podle § 201a trestního zákona, byl-li některý z uvedených trestných činů kvazideliktem. V takových případech lze trestní stíhání zahájit, popř. v něm pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.

Poškozený svůj souhlas může do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě, vzít kdykoli zpět a opětovné udělení souhlasu již nepřichází v úvahu. Je-li souhlas dán, je další postup stejný jako u ostatních trestných činů, bez souhlasu poškozeného je trestní stíhání nepřípustné podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. h trestního řádu. Touto právní úpravou jsou zohledněny blízké příbuzenské vztahy mezi obviněným a poškozeným a více či méně soukromoprávní povaha vyjmenovaných trestných činů.

Ustanovení § 163a TŘ bylo několikrát novelizováno – často docházelo k rozšiřování okruhu trestných činů, na které se vztahuje, rozšířil se i okruh osob, které mají právo udělit souhlas s trestním stíháním, doplněno ustanovení, které vylučuje užití tohoto paragrafu v případě, že takovým trestným činem byla způsobena smrt. Zatím poslední novela trestního řádu z roku 2001 provedená zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 se dotkla i ustanovení týkajícího se trestního stíhání se souhlasem poškozeného. Taxativní výčet dotčených trestných činů se opět rozšířil a byl přesunut do § 163 TŘ. Nové ustanovení § 163a TŘ nyní obsahuje podmínky, za nichž tohoto souhlasu není třeba. Jedná se o případy, kdy:

a) takovým trestným činem byla způsobena smrt

b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní poruchu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena

c) poškozeným je osoba mladší 15 let

d) z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolaném výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.

Druhý odstavec potom uvádí, že pokud poškozený svůj souhlas na výzvu orgánu činného v trestním řízení nedá ihned, je mu poskytnuta přiměřená lhůta, která však činí maximálně 30 dní. Po jejím marném uplynutí již souhlas s trestním stíháním není možné udělit. O tom musí být poškozený poučen.

3. Podmíněné zastavení trestního stíhání

Zákonem č. 292/93 Sb. byl do trestního řádu zaveden nový institut, který je možné označit za odklon v užším slova smyslu – institut podmíněného zastavení trestního stíhání. Jeho právní úprava je obsažena v § 307 a 308 TŘ. Význam podmíněného zastavení trestního stíhání lze spatřovat v tom, že orgánům činným v trestním řízení umožňuje, aby nemusely provádět celé trestní řízení, pokud lze účelu trestního řízení dosáhnout jiným a méně komplikovaným postupem. Zákon velmi podrobně stanoví podmínky, za nichž se tento postup může uplatnit. Musí se jednat o řízení o trestném činu, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let. V tom případě může buď soud nebo v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání a to se souhlasem obviněného za podmínky, že se k trestnému činu doznal a pokud byla způsobena škoda, tak ji nahradil nebo s poškozeným uzavřel dohodu o její náhradě nebo učinil jiná opatření k její náhradě. Další zákonnou podmínkou pro užití tohoto institutu je, že takové rozhodnutí lze důvodně považovat za dostačující a to vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu.

Součástí usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání je i výrok o zkušební době v rozsahu šesti měsíců až dvou let. Tato zkušební doba počíná běžet od právní moci tohoto usnesení. Pokud obviněný uzavřel o způsobu náhrady škody s poškozeným dohodu, pak je mu v usnesení uložena povinnost, aby způsobenou škodu během zkušební doby nahradil. Fakultativní náležitostí bude uložení přiměřených omezení a povinností, která musí obviněný ve zkušební době dodržovat a která mají směřovat k tomu, aby vedl řádný život. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání lze podat stížnost, která má odkladný účinek. Oprávněnou osobou k podání této stížnosti je jednak obviněný, jednak poškozený, a pokud o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodl soud, je k podání stížnosti legitimován také státní zástupce. Jestliže se obviněný v průběhu zkušební doby choval v souladu se stanovenými podmínkami a omezeními, rozhodne orgán, který trestní stíhání v prvním stupni podmíněně zastavil, že se obviněný osvědčil.

Pokud se obviněný neosvědčil, rozhodne tento orgán a to i v průběhu zkušební doby, že se v trestním stíhání pokračuje. Proti těmto rozhodnutím může být podána stížnost s odkladným účinkem a to stejnými osobami jako v případě stížnosti proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Pokud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil nebo rozhodnutí o tom, že se v trestním stíhání pokračuje, nebylo, aniž na tom má obviněný vinu, učiněno, má se za to, že se osvědčil. Pravomocné rozhodnutí o osvědčení obviněného nebo uplynutí jednoroční lhůty od zkušební doby bez rozhodnutí, má za následek, že nastávají účinky zastavení trestního stíhání. Nové stíhání obviněného pro tentýž skutek je poté nepřípustné z důvodu res iudicata.

Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání tedy není meritorním, nýbrž mezitímním rozhodnutím, které neřeší otázku viny s konečnou platností, ale ponechává ji otevřenou s tím, že teprve dojde-li po uplynutí zkušební doby k osvědčení obviněného, nastávají definitivní účinky zastavení jeho trestního stíhání. Obviněnému je tak dána možnost řádným chováním doložit, že k jeho nápravě a polepšení není nezbytné k projednání obžaloby přistoupit. Jinak soud rozhodne, a to případně i během zkušební doby, že v trestním stíhání se pokračuje.

Při úvahách nad použitím této formy odklonu se nelze spokojit s pouhým zněním zákonného ustanovení, nýbrž je nutné vycházet i z interpretační praxe a dalších souvislostí. Kumulativní stanovení podmínek mnohdy vylučuje použití tohoto institutu, neboť v řadě případů splnění některé podmínky chybí. Velmi často je překážkou použití tohoto odklonu nutnost doznání obviněného. Řada obviněných má strach doznání učinit, bojí se důsledků, které by to pro ně mohlo mít v případě, že by jejich stíhání nebylo podmíněně zastaveno, popř. že by se ve zkušební době neosvědčili a v trestním stíhání by se pokračovalo. Jak podotýká Vantuch, někteří obvinění doznání neučiní proto, že mají obavu, že samotné doznání může být použito proti nim. Další obvinění se pak nemohou vypořádat s tím, že by se měli doznat ze spáchání trestného činu, jehož spáchání opakovaně do protokolu popírali, a to za nezměněného skutkového stavu.6

Většina autorů pojednávající o tomto problému se shoduje v tom, že pojem doznání není z výše uvedeného důvodu zcela vyhovující a měl by být nahrazen. Tak právě Vantuch: „Jednou ze základních podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání je doznání obviněného. Jeho neexistence je mnohdy jedinou překážkou užití této formy tzv. odklonu….Neznáme odpověď na otázku, proč zákonem č. 152/1995 Sb. nedošlo také k novelizaci § 307 odst. 1 písm. a) TŘ tak, aby namísto podmínky doznání obviněného ke spáchání trestného činu zde byla uvedena shodně s první větou § 309 odst. 1 TŘ podmínka, že obviněný před soudem prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Podle § 314 odst. 6 TŘ (nyní § 314) nelze k tomuto prohlášení obviněného v dalším řízení přihlížet jako k důkazu o jeho vině.7 nebo Fastner: „V připravované příští novele trestního řádu, v níž se počítá s narovnáním….si předkladatel tento rozpor uvědomil. Namísto doznání proto v § 309 odst. 1 zvolil prohlášení obžalovaného o své vině….Bylo by proto žádoucí, aby obdobným způsobem byl legislativně doplněn též institut podmíněného zastavení trestního stíhání. Není důvodu, aby i zde nebylo prohlášení obviněného o své vině….Pokud by obviněný při pozdějším pokračování v jeho trestním stíhání prohlásil, že změnil obhajobu a doznal se jen pod příslibem možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání, nemělo by být k takovému jeho doznání přihlíženo jako k důkazu o vině."8

Je pravda, že toto ustanovení může budit nedůvěru obviněných, přesto je třeba si uvědomit, že na rozdíl od narovnání se v případě tohoto institutu nejedná o konečné rozhodnutí a je nutné mít doznání jako důkaz pro případ, že se bude v trestním řízení pokračovat, neboť časem se síla důkazních prostředků oslabuje a vznikají tak potíže s dokazováním. Podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání jsou 2 rozdílné instituty, pro které zákonodárce úmyslně stanovil různé podmínky jejich použití. Prohlášení o spáchání skutku je dostačující u narovnání, které představuje konečné řešení věci a není potřeba mít určitou „pojistku„ pro budoucnost, ale u podmíněného zastavení trestního stíhání by bylo pro orgány činné v trestním řízení nedostačující. Nemožnost jeho použití jako důkazu by pro ně vytvářela neřešitelnou situaci, pokud by přistoupili k pokračování v trestním řízení. Pachatel by mohl situace zneužít, prohlášení učinit a spoléhat na to, že později mu již čin nebude možné prokázat a on bude svou vinu následně popírat. S názory výše uvedených autorů proto nemohu souhlasit a existenci pojmu doznání, jakožto podmínky pro použití tohoto institutu, považuji za nutnou.

Další obligatorní podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání je náhrada škody. Podmíněně zastavit trestní stíhání podle § 307 odst. 1 TŘ však lze i v řízení o trestném činu, kterým nebyla způsobena škoda, o níž by bylo možné rozhodnout v trestním řízení, a tedy nepřipadá v úvahu postup obviněného směřující k náhradě škody předpokládaný v § 307 odst. 1 písm. b) TŘ.9 Pokud škoda trestným činem způsobena byla, dává zákon obviněnému 3 možnosti, jak splnění této podmínky dostát. Jedná se o uhrazení škody, uzavření dohody o náhradě a učinění jiných opatření směřujících k náhradě. V případě, že škoda byla způsobena více poškozeným, je nutné, aby obviněný škodu nahradil všem, nebo se všemi uzavřel dohodu popř. učinil jiná opatření k náhradě škody všem poškozeným.10

Pokud se týče pojmu „jiné opatření k náhradě škody„, nelze za takové opatření považovat pouhý slib obviněného, že celou škodu způsobenou trestným činem nahradí.11 Naproti tomu za takové opatření lze považovat např. u dopravních nehod oznámení příslušné pojišťovně a poskytnutí další potřebné součinnosti ze strany obviněného nebo uložení prostředků na náhradu škody ve prospěch poškozeného do úschovy soudu. Zde se bude podle mého mínění patrně jednat o případy, kdy poškozený náhradu škody nepřijal, ať už z důvodu, že odmítl uzavřít dohodu o náhradě škody, nebo požadavku vyšší částky, neboť je nutné si uvědomit, že souhlas poškozeného s podmíněným zastavením trestního stíhání se nevyžaduje, a proto může docházet k případům, kdy poškozený na náhradu škody nebude chtít přistoupit a obviněný by měl mít možnost i tak dostát splnění požadovaných podmínek.

Stejný názor zastává i krajský soud v Plzni, který rozhodl, že nesouhlas poškozeného s podmíněným zastavením trestního stíhání vycházející z přesvědčení, že nebyl v plném rozsahu odškodněn (např. proto, že mu nebyla ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla uhrazena plná cena opravy jeho vozidla) není překážkou v postupu podle § 307 odst. 1 TŘ, jsou-li splněny všechny podmínky tohoto ustanovení a orgán činný v trestním řízení důvodně pokládá opatření, která učinil obviněný k náhradě škody, za dostačující.12 Při posouzení otázky, zda opatření učiněné obviněným k náhradě škody splňuje podmínky § 307 odst. 1 písm. b) TŘ je nutno vycházet z výše škody způsobené poškozenému trestným činem zjištěné orgánem, který rozhoduje o podmíněném zastavení trestního stíhání, a nikoli jen z požadavků poškozeného.13