Poškozený a odklony v trestním řízení 3. – Odklon v českém trestním právu (2. část)

Třetí článek o odklonech a postavení poškozeného v českém trestním právu pojednávající tentokrát o narovnání a trestním příkazu. Ukazuje též rozdíly narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání.

4. Narovnání

Další forma procesního odklonu byla do našeho trestního řádu zakotvena zákonem č. 152/1995 Sb. s účinností od 1. 9. 1995. Narovnání je upraveno v ustanoveních § 309 až 314 TŘ. Tento institut se uplatní především při řešení případů méně závažné trestné činnosti, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem dotčena soukromá sféra a trestný čin má spíše povahu sporu mezi obviněným a poškozeným. Není však vyloučeno provést narovnání i v případě, kdy trestným činem došlo výlučně k dotčení veřejného zájmu a poškozeným je přímo stát či obec. Narovnání je možné vymezit jako zvláštní druh dohody mezi obviněným a poškozeným, která je po splnění dalších podmínek schvalována soudem, popř. v přípravném řízení státním zástupcem (tato možnost zavedena novelou účinnou od 1. 1. 2002, do té doby mohl o schválení narovnání rozhodovat pouze soud a to i v přípravném řízení, kdy tak činil na návrh státního zástupce). Požadavkem souhlasu poškozeného se liší od podmíněného zastavení trestního stíhání, kde zákon takový souhlas nevyžaduje. Aby bylo možno rozhodnout o schválení narovnání, musí být splněno několik zákonných podmínek:

a) především se musí jednat o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Okruh trestných činů je tedy vymezen stejně jako u podmíněného zastavení trestního stíhání.

b) obviněný musí prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a o tomto prohlášení nejsou důvodné pochybnosti, že bylo učiněno svobodně, vážně a určitě.

c) obviněný dále musí uhradit poškozenému škodu způsobenou mu trestným činem nebo učinit potřebné úkony k její náhradě, případně jinak odčinit újmu vzniklou trestným činem. I zde zákon alternativně stanoví více možností, jak uvedené podmínce dostát. První možností je úhrada škody a to buď jako prostá úhrada v penězích nebo uvedení do původního stavu. Druhou možností je učinění jiného úkonu k úhradě. Zde se pravděpodobně jedná o stejnou podmínku jako u podmíněného zastavení trestního stíhání, kde je možnost učinit jiná potřebná opatření k náhradě škody, a tedy půjde např. o složení částky odpovídající zjištěné výši škody do soudní úschovy, nebo o nahlášení vzniku škody jako pojistné události pojišťovně a poskytnutí potřebné součinnosti. Poslední možnost - jiné odčinění újmy - bude přicházet v úvahu, byla-li způsobena újma, jejíž vyjádření v penězích by bylo obtížné. Může se jednat o uveřejnění prohlášení ve sdělovacích prostředcích nebo osobní pomoc poškozenému. Takové odčinění přichází v úvahu u trestných činů, jimiž byla dotčena čest, důstojnost, svoboda, soukromí, listovní tajemství apod.1

Obecně lze říci, že tato úprava umožňuje plnění poškozenému i nad rámec zákonné odpovědnosti za způsobenou škodu. Určité pochybnosti jsou však v tom, jak vysoká může být finanční částka poskytnutá obviněným poškozenému. Autoři se shodují v tom, že tato částka může být vyšší než způsobená škoda. Tento názor se objevuje například v článku Rizmana, Šámala a Sotoláře, kde autoři vychází z možnosti obviněného jinak odčinit újmu vzniklou trestným činem a odvozují, že lze odčinit i nemajetkové újmy - „půjde tedy především o satisfakci za nemajetkovou újmu, lze však současně souhlasit s názorem, že tato úprava umožňuje plnění vůči poškozenému i nad rámec zákonné odpovědnosti za způsobenou škodu (mohlo by jít o určitou formu zadostiučinění za újmu způsobenou poškozenému již samotným spácháním trestného činu). Určité pochybnosti jsou v tom, jak vysoká může být finanční částka poskytnutá obviněným poškozenému. Tato otázka je zásadní pro jasné definování nároků poškozeného, které může v rámci řízení o narovnání od obviněného žádat. Obecně lze říci, že pokud poškozený požaduje nepřiměřeně vyšší plnění, zjevně neodpovídající škodě způsobené trestným činem, neměl by soud narovnání schválit. Je však třeba zvažovat, zda tímto způsobem nemají být odčiněny právě případné nemajetkové újmy (zda nejde o projev ochoty obviněného napravit případné další nepříznivé následky svého činu) a tyto skutečnosti ověřit výslechem obviněného a poškozeného.

Samotný fakt, že se obviněný s poškozeným dohodl na poněkud vyšší náhradě (nikoliv však zjevně nepřiměřené), než by odpovídalo vyčíslené škodě, lze akceptovat, jestliže by ovšem nešlo o důsledek určitého nátlaku poškozeného na pachatele trestného činu."2 O rok později Vantuch k tomuto problému píše: „V rámci satisfakce za újmu způsobenou poškozenému samotným spácháním trestného činu není pochyb o tom, že finanční částka poskytnutá obviněným poškozenému může být vyšší než způsobená škoda. Pochybnosti jsou však v praxi o tom, jak vysoká může být finanční částka poskytnutá obviněným poškozenému. Tato otázka je zásadní pro jasné definování nároků poškozeného, které může v rámci řízení o narovnání vůči obviněnému vymáhat…."3 Vantuch se zřejmě nechal inspirovat prvně uvedeným článkem, neboť i jeho článek dále pokračuje ve stejném duchu.

d) obviněný musí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství složit peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, přičemž toto plnění nesmí být zjevně nepřiměřené závažnosti trestného činu.

e) další podmínkou je jednoznačně projevený souhlas obviněného a poškozeného. Ke zjištění tohoto souhlasu slouží rozhodujícím orgánům především výslech těchto osob. Zákon stanoví, že před rozhodnutím o schválení narovnání je nutné obviněného i poškozeného vyslechnout, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, o tom, zda tato dohoda byla učiněna dobrovolně a zda se schválením narovnání souhlasí.

f) rozhodující orgán musí takové vyřízení věci považovat za dostačující. Při své úvaze o dostatečnosti takového postupu se řídí povahou a závažností spáchaného činu, mírou dotčení veřejného zájmu a osobou obviněného a jeho osobními a majetkovými poměry.

Proti rozhodnutí o schválení narovnání zákon připouští stížnost s odkladným účinkem a aktivně legitimováni k jejímu podání jsou obviněný, poškozený a v řízení před soudem i státní zástupce. Zákon stanoví pro rozhodnutí o schválení narovnání povinné obsahové náležitosti. Rozhodnutí musí obsahovat popis skutku, jehož se týká, včetně jeho právního posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy, dále peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům s uvedením jejího příjemce a výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož se narovnání týká. Takové rozhodnutí je rozhodnutím meritorním, jež má formu usnesení a dále se potom eviduje jako skutečnost významná pro trestní řízení podle § 2 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb.

5. Rozdíly mezi podmíněným zastavením trestního řízení a narovnáním

Přes řadu podob, které vyplývají ze samotného účelu odklonu v trestním řízení, je mezi těmito instituty řada odlišností, které vyplývají z výše uvedeného pokusu o stručnou charakteristiku obou institutů. Významným rozdílem je souhlas poškozeného s narovnáním, který u podmíněného zastavení trestního stíhání chybí, a charakter a výše škody, která může být nahrazena. Z hlediska způsobu náhrady škody, předpokládají oba instituty více možností vypořádání škody tak, aby bylo umožněno co nejširší využití těchto odklonů a byla zajištěna co nejúčinnější náprava škodlivých následků trestného činu. V konkrétním případě by měla volba nejpřijatelnější možnosti vycházet ze zájmu poškozeného, ale zároveň zvažovat i možnosti a schopnosti obviněného. Obviněný by měl přistoupit na způsob vypořádání nejvýhodnější pro poškozeného, je-li to v jeho možnostech.

Oba instituty jako jednu z možností uvádějí náhradu škody, ale liší se v dalších alternativách. Rozdíl je již v tom, že podmíněné zastavení trestního stíhání se připouští i za situace, kdy trestným činem nebyla vůbec způsobena škoda, o níž by bylo možné rozhodovat v trestním řízení, a postup obviněného směřující k náhradě škody předpokládaný v § 307 odst 1 písm. b) TŘ nepřichází v úvahu. V případě narovnání je to nemožné, neboť při neexistenci poškozeného by se obviněný neměl s kým vyrovnávat a nikdo by v roli poškozeného s narovnáním nemohl vyslovit souhlas. Nemožnost narovnání u trestných činů, kde chybí poškozený, vyplývá ze samotného účelu tohoto institutu, neboť ten slouží právě k plnému uspokojení poškozeného a poskytnutí plnění k obecně prospěšným účelům a v případě dosažení tohoto účelu je trestní stíhání definitivně zastaveno a na pachatele již nelze nijak působit.

V případě podmíněného zastavení trestního stíhání má obviněný možnost uzavřít s poškozeným dohodu o náhradě škody nebo učinit jiná potřebná opatření k její náhradě. Při rozhodování o schválení narovnání se kromě vlastní náhrady škody připouští rovněž možnost učinění potřebných úkonů k její náhradě. Zde by nepostačilo pouhé uzavření dohody s poškozeným, neboť se schválením narovnání je spojeno definitivní zastavení trestního stíhání a na rozdíl od druhého institutu, není možné stanovit obviněnému povinnost, která se v takovém případě ukládá, tj. aby nahradil škodu v průběhu zkušební doby. V případě, že by i u narovnání obviněný s poškozeným dohodu o náhradě škody uzavřeli, muselo by být plnění této dohody zajištěno některým z institutů občanského práva (např. ručením, zřízením zástavního práva, dohodou o srážkách ze mzdy a jiných příjmů), aby měl poškozený jistotu uspokojení svého nároku i přes následnou neochotu obviněného. Poslední alternativou způsobu náhrady škody u narovnání je jiné odčinění újmy, které již bylo vysvětleno výše a míří na případy, které se ve standardním adhezním řízením neodškodňují. Tímto jiným odčiněním újmy vzniklé trestným činem lze rozumět i vrácení bezdůvodného obohacení, kterého se nelze v rámci podmíněného zastavení trestního stíhání domáhat.

Jednou z nejvýznamnějších podmínek však je nutnost doznání u podmíněného zastavení trestního stíhání a prohlášení o spáchání skutku u narovnání. Doznání musí být obsaženo ve výpovědi obviněného dle § 90 an. TŘ a rozumí se jím, a to i pokud jde o otázku zavinění, doznání skutkových okolností, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu.4 Doznání obviněného k trestnému činu ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) TŘ musí zahrnovat všechny skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy i zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu či nedbalosti. Zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání nejsou splněny, jestliže obviněný popírá zavinění. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že obviněný s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasí.5 Na rozdíl od doznání prohlášení nemusí být zachyceno ve výpovědi obviněného, ale postačí, bylo-li zachyceno do protokolů nebo úředních záznamů a jak stanoví § 314 TŘ, nemůže být toto prohlášení následně použito jako důkaz, pokud narovnání schváleno nebude.

Posledním významným rozdílem je nutnost složit v případě narovnání částku k obecně prospěšným účelům. Dle § 312 odst. 1 TŘ se za peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům považují částky pro obce a jiné právnické osoby se sídlem na území České republiky na financování vědy a vzdělávání, kultury, školství, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní, a částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti.

V odstavci druhém tohoto paragrafu je potom stanovena povinnost určit z této částky alespoň 50 procent státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, která je poskytovaná podle zákona č. 209/1997 Sb.. Tato podmínka v praxi působí jisté problémy, neboť není stanoveno, jak vysoká by tato částka na obecně prospěšné účely měla být a její určení je ponecháno na obviněném, přičemž soud, popř. v přípravném řízení státní zástupce je touto částkou vázán. Svůj nesouhlas mohou vyjádřit jedině neschválením narovnání, ale v žádném případě nemůžou o výši částky s obviněným jakýmkoli způsobem licitovat. Přesto však není možné říci, že obviněný by se mohl rozhodovat naprosto libovolně, velkou roli při stanovení výše této peněžité částky sehraje úředník Probační a mediační služby, který by měl obviněnému při volbě poskytnout pomoc. Měly by se zde uplatnit jeho zkušenosti z projednávání podobných případů tak, aby mohl obviněnému doporučit vhodnou výši částky odpovídající všem rozhodným hlediskům, jako je přiměřenost závažnosti stíhaného trestného činu, osobní a majetkové poměry obviněného, dotčení veřejného zájmu.6

Stejně tak jsou rozhodující orgány vázány i výběrem konkrétního obdarovaného, který náleží výlučně obviněnému, nesmí však částku odkázat takové právnické osobě, z jejíhož majetku může nějakým způsobem profitovat. Může se stát, že obviněný určí uvedenou částku na vyjmenované, společensky nepochybně užitečné účely, ve skutečnosti je však poskytne sám sobě. Nelze také vyloučit, že by touto cestou mohly být prány špinavé peníze. Není vyloučeno, že bude docházet k případům, kdy obvinění, kteří mohou být majiteli různých sportovních zařízení a klubů či jejich funkcionáři, budou obcházet zákon tím, že příslušnou částku poukáží tomuto zařízení a poté si je formou podílů, prémií, odměn odčerpají zpět.7Řada obviněných chápe nutnost takového plnění jako peněžitý trest, ale o ten se v žádném případě nejedná. Jde o výraz reparace veřejného zájmu, který byl dotčen spácháním trestného činu. Má to být určitá forma kompenzace, která slouží k naplnění účelu trestního řízení tak, aby důsledky činu byly pro obviněného obdobné, jako kdyby o jeho vině a trestu rozhodoval soud.8

6. Trestní příkaz

Jak již bylo uvedeno výše, je i trestní příkaz formou odklonu v užším slova smyslu a po zrušení v roce 1990 byl do našeho právního řádu ve změněné podobě zaveden v roce 1993. Trestním příkazem může rozhodnout pouze samosoudce (tím je stanoven i okruh případů, o kterých tak může být rozhodnuto, neboť samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let), který má možnost se rozhodnout, zda vzhledem k okolnostem případu nebude pro zabezpečení účelu trestního řízení účelnější projednat věc bez nařízení hlavního líčení a vydat trestní příkaz.

Oproti výše zmiňované starší úpravě, se rozšířil okruh věcí, ve kterých může být trestní příkaz vydán a zpřísnily se sankce, které lze trestním příkazem uložit. Dříve se trestním příkazem rozhodovalo pouze v řízení o přečinech, což byly delikty, jejichž stupeň nebezpečnosti nedosahoval stupně nebezpečnosti trestného činu a za které mohl být uložen trest odnětí svobody nejvýše jeden rok, trestním příkazem nejvýše dva měsíce. Co se týče sankcí, může být dnes trestním příkazem uložen trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu, obecně prospěšné práce, zákaz činnosti do pěti let, propadnutí věci, vyhoštění do pěti let a zákaz pobytu do pěti let.

Podmínkou vydání trestního příkazu již není doznání obviněného, ale spolehlivé prokázání skutkového stavu opatřenými důkazy. „Samosoudce musí hodnotit předložené důkazy v tom směru, zda je jimi prokázán skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro vydání trestního příkazu. Samosoudce je ve svém hodnocení omezen tím, že důkazy nebyly provedeny v řízení před soudem."9 Protože je rozhodováno pouze na základě spisu a důkazy nebyly provedeny před soudem, musí samosoudce zvlášť pečlivě sledovat, zda jsou dány podmínky pro vydání trestního příkazu a v případě jakýchkoli pochybností vyplývajících z provedených důkazů by samosoudce trestní příkaz vydat neměl a mělo by dojít k projednání věci v hlavním líčení. Takový trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku a účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením obviněnému. To znamená, že trestním příkazem nelze obviněného obžaloby zprostit ani upustit od jeho potrestání, pravomocný trestní příkaz je závazný a vykonatelný, vytváří překážku věci rozsouzené, následky odsouzení se zapisují do rejstříku trestů a po doručení trestního příkazu obviněnému, resp. dalším oprávněným osobám, již státní zástupce nemůže vzít obžalobu zpět.

Trestní příkaz musí obsahovat úvodní část, v níž nalezneme označení soudu, který ho vydal, den a místo vydání a označení obviněného tak, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou, výrok soudu, který obsahuje výrok o vině a uloženém trestu a výrok o náhradě škody, pokud byl nárok na její náhradu řádně uplatněn. Ve výroku o vině musí být stručně a výstižně vyjádřen žalovaný skutek, kterého se obviněný dopustil, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Poslední obligatorní náležitostí je poučení o právu podat odpor se současným upozorněním, že v případě jeho nepodání se obviněný vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení.

Jedná se o specifický opravný prostředek, který se podává do osmi dnů od doručení u soudu, jenž trestní příkaz vydal. Aktivně legitimování k jeho podání jsou obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce, přičemž předchozí úprava prokurátora z podání odporu výslovně vylučovala, neboť vycházela z toho, že trestní příkaz mohl být vydán pouze na základě vlastního návrhu prokurátora nebo s jeho souhlasem. Samosoudce potom nemohl uložit jiný druh, výměru nebo způsob výkonu trestu, než jaký navrhoval prokurátor, popř. s ním souhlasil. Prokurátor mohl dosáhnout nápravy pouze pomocí mimořádných opravných prostředků (zejména v případě, byl-li vydán trestní příkaz, který nebyl zcela v souladu s jeho návrhem). Včasné podání odporu oprávněnou osobou má za následek zrušení trestního příkazu a samosoudce nařídí hlavní líčení. Při projednávání věci v hlavním líčení potom není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu.

Z toho vyplývá, že zde neplatí zákaz reformace in peius a samosoudce může uznat obviněného i těžším trestným činem a uložit mu přísnější trest. Tím se dnešní úprava také liší od té dřívější, kdy po zrušení trestního příkazu v důsledku podání odporu nemohl samosoudce v hlavním líčení uložit přísnější trest, než jaký uložil trestním příkazem, ledaže by se skutkový stav na základě dokazování podstatně změnil.10 V odborné literatuře můžeme k tomuto ustanovení najít jak pozitivní, tak negativní pohledy. Např. Vantuch proti možnosti uložení přísnějšího trestu v hlavním líčení namítá, že u části obviněných může být důvodem, proč proti trestnímu příkazu nepodají odpor, i když s ním nesouhlasí. Na druhé straně obvinění, kteří odpor podali a z nedostatku odborných znalostí či absence odborné pomoci nevěděli o této možnosti, mohou být následně velmi nepříjemně překvapeni, když jim byl v hlavním líčení uložen přísnější trest.11

Tato úprava zcela vybočuje ze smyslu opravných prostředků, které mají sloužit k tomu, aby obviněný dosáhl lepšího výsledku. Jako pozitivní tuto úpravu naopak hodnotí autoři učebnice trestního práva, kteří uvádí, že trestní příkaz je vydáván pouze na podkladě spisu a soud posuzuje důkazy, aniž je sám provedl a jen z hlediska, zda je jimi spolehlivě prokázán skutkový stav. Proto nemůže být tímto závěrem, který nebyl učiněn na základě před ním provedeného dokazování, v případě dalšího řízení vázán.12 Zamyslíme-li se nad tím, z jakého hlediska soudce hodnotí jemu předložené důkazy, je třeba se přiklonit ke druhému názoru a možnost uložení přísnějšího trestu považovat za správnou, neboť soudce při svých úvahách nemá jinou možnost než vycházet ze spisu a je možné, že v průběhu hlavního líčení bude některé důkazy následně z hlediska širších souvislostí hodnotit jinak nebo se jeho hodnocení změní na základě dalších důkazů, které dříve neměl k dispozici. Další odlišností oproti předchozí úpravě je možnost rozhodnout trestním příkazem o náhradě škody, čímž se zlepšuje postavení poškozeného, který již nemusí být se svým nárokem odkázán na občanskoprávní řízení.

Je třeba podotknout, že naše právní úprava trestního příkazu není zcela v souladu s doporučením RE č. R (87) 18, přijatým Výborem ministrů Rady Evropy 17. 9. 1987, neboť zde se mimo jiné stanoví, že sankce uložené trestním příkazem musí být omezeny na sankce peněžité a na ztrátu práv s vyloučením jakéhokoliv trestu odnětí svobody.13 Proti možnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody až do jednoho roku se ozývala řada kritických názorů, pravděpodobně to byl jeden z důvodů, proč poslední novela trestního řádu přistoupila ke zrušení této možnosti a trest odnětí svobody již lze ukládat pouze podmíněně. Jedním z kritiků byl např. Vantuch, který uvádí, že mohou nastat situace, kdy obviněný svou vinu v průběhu přípravného řízení popírá, přesto jej může samosoudce trestním příkazem uznat jen na základě spisu vinným a uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Mimo jiné doporučuje vrátit se k nutnosti doznání obviněného jako podmínce pro vydání trestního příkazu.14 Také Sovák s Jelínkem doporučovali snížit výši nepodmíněného trestu odnětí svobody na polovinu popř. možnost jeho uložení úplně vyloučit.15

Autorka Mgr. Silvia Byzovová je absoloventkou FPR ZČU v Plzni.


Název rubriky - Trestní pr. - vybraná témata
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 11.12.2002 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 12.2.2003.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Redakce JURISTIC

 

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Doporučujeme legislativu k diskusi
TrZák - komentář JUDr. Teryngela
Obecná část
Zvláštní část
Z 001 Trestné činy proti základům republiky
Z 002 Trestné činy proti bezpečnosti republiky
Z 003 Trestné činy proti obraně vlasti
Z 004 Trestné činy proti hospodářské soustavě
Z 005 Trestné činy proti hospodářské kázni
Z 006 Trestné činy proti měně a trestné činy daňové
Z 007 Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi
Z 008 Trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele
Z 009 Trestné činy veřejných činitelů
Z 010 Úplatkářství
Z 011 Zločinné spolčení
Z 012 Některé trestné součinnosti
Z 013 Jiná rušení činnosti státního orgánu
Z 014 Trestné činy obecně nebezpečné
Z 015 Trestné činy hrubě narušující občanské soužití
Z 016 Trestné činy proti rodině a mládeži
Z 017 Trestné činy proti životu a zdraví
Z 018 Trestné činy proti svobodě
Z 019 Trestné činy proti lidské důstojnosti
Z 020 Trestné činy proti majetku
Z 021 Trestné činy proti lidskosti
Z 022 Trestné činny proti brannosti
Z 023 Trestné činy proti civilní službě
Z 024 Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti
Z 025 Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu
Z 026 Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby
Z 027 Trestné činy ohrožující bojeschopnost
Z 028 Společná ustanovení
Z+ 001 Přechodná a závěrečná ustanovení
Starší příspěvky
Příspěvky
Vzory a příklady dokumentů
Příklady k diskusi
Studie, zprávy, analýzy