1. Poškozený a podmíněné zastavení trestního stíhání

Co se týče vymezení, neexistuje rozdíl mezi pojmem poškozeným pro účely standardního trestního řízení a pro účely odklonů (s výjimkou § 310a, viz. níže), proto i při podmíněném zastavení trestního stíhání má význam § 43 TŘ. Jak jsem již uvedla výše, je jednou z podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání náhrada škody, pokud byla činem způsobena, nebo uzavření dohody o její náhradě, nebo učinění jiných potřebných opatření k náhradě škody. Zde je třeba uvést, že ne všichni autoři se shodují v názoru, jakou škodu je vlastně možné nahradit v rámci tohoto typu odklonu a rozdělují se na dvě názorově odlišné skupiny. Jedna je toho názoru, že při podmíněném zastavení trestního stíhání není možné nahradit škodu, kterou by nebylo možné nahradit v adhezním řízení. („ Jde o náhradu majetkové škody v širším smyslu. V citovaném ustanovení totiž není - na rozdíl od narovnání - zmínka o jakékoli jiné újmě, která by mohla mít povahu škody v jiném smyslu, než jak je běžně chápána v souvislosti s adhezním řízením podle § 228 TŘ. Proto je třeba v rámci podmíněného zastavení trestního stíhání vypořádat takovou škodu jen ve vztahu k tomu poškozenému, který je ve smyslu § 43 odst. 3 TŘ subjektem adhezního řízení a má tedy podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem."1).

Jiný názor však tvrdí, že je třeba vycházet z ustanovení § 43 odst. 1 TŘ a trvat na možnosti náhrady i jiných škod než majetkových. Tak například Vantuch ve svém článku - „ V praxi orgánů činných v trestním řízení je škoda ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) TŘ chápána jako škoda vzniklá ublížením na zdraví, jako škoda majetková, morální nebo jiná. Nejedná se tedy o majetkovou škodu ve smyslu § 228 odst. 1 TŘ, kterou lze přiznat jako nárok uplatněný v adhezním řízení."2

Shodný názor zastává i Teryngel - „ Náhrada škody, resp. dohoda o její náhradě jako podmínka pro podmíněné zastavení trestního stíhání je v praxi státních zastupitelství i soudů vykládána poměrně extenzivně. V praxi orgánů činných v trestním řízení je škoda ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) chápána v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 TŘ, tedy jako škoda vzniklá ublížením na zdraví, jako škoda majetková, morální nebo jiná. Nejde tu tedy jen o majetkovou škodu ve smyslu § 228 odst. 1 TŘ, kterou lze přiznat jako nárok uplatněný v adhezním řízení….Jde nejen o odškodnění přímé majetkové újmy, způsobené majetkovými trestnými činy, např. krádeží nebo poškozováním cizí věci, ale i o náhradu nemajetkové újmy….Pokud však je následkem trestného činu újma, která poškozenému umožňuje uplatnit nejen právo na náhradu škody, ale veškerá práva poškozeného podle § 43 an. TŘ, dohoda o náhradě takové škody je podle § 307 možná a orgány činné v trestním řízení ji právem berou v úvahu."3

Myslím, že za správný je třeba považovat první názor, neboť Teryngelův článek pochází z doby, kdy ještě nebyl zaveden institut narovnání a v praxi orgánů činných v trestním řízení docházelo k extenzivnímu výkladu pojmu škoda ve prospěch poškozených a co nejširší možnosti využití podmíněného zastavení trestního stíhání a také Vantuch říká, že se jedná o pojetí v praxi, což ještě neznamená, že se jedná o správný výklad. Přestože se zákon nezmiňuje výslovně o majetkové škodě, je třeba trvat na tom, že se jedná pouze o škodu vyjádřitelnou v penězích, která představuje majetkové hodnoty, jež jsou potřebné k uvedení do původního stavu a poškozený nemůže požadovat náhradu jiné, nemajetkové újmy, přestože by byla následkem trestného činu.4

Poškozeného musí orgány činné v trestním řízení řádně poučit o jeho právech, právě jeho zájmu na plném odškodnění následků trestného činu ustupuje zájem státu na odsouzení a potrestání pachatele. I v případě podmíněného zastavení trestního stíhání má poškozený v podstatě stejná procesní práva jako při standardním trestním řízení. Může zejména nahlížet do spisu, dělat si z něj poznámky, výpisky a  na své náklady si z něj pořizovat kopie, činit návrhy na doplnění dokazování a uplatnit nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena.5

I zde je nutné vycházet z výše škody zjištěné orgány činnými v trestním řízení, ale základem pro stanovení výše náhrady škody bude především dohoda mezi obviněným a poškozeným. V rámci mediace je potřebná snaha o zabránění nepřiměřeným požadavkům poškozeného. Přesto je možné připustit i dohodu o vyšší náhradě škody, než jakou by bylo možné poškozenému přiřknout v rámci adhezního řízení, pokud s tím obviněný souhlasí.6 Pokud poškozený z nějakého důvodu není spokojen s výší náhrady škody, zjištěnou orgány činnými v trestním řízení nebo se obviněný brání výši požadované poškozeným, má právo k prokázání svého nároku opatřit a předložit vhodné důkazy včetně znaleckého posudku. Orgány činné v trestním řízení nesmí takový důkaz odmítnout.

Poškozený má právo účastnit se mediačního procesu s obviněným, který směřuje k vypořádání škody způsobené trestným činem a k celkovému urovnání narušených vztahů. K účasti však není možné poškozeného nutit, musí se jednat o jeho svobodné a dobrovolné rozhodnutí.

Podle § 307 odst. 5 TŘ nesouhlasí-li poškozený s podmíněným zastavením trestního stíhání, má právo podat proti tomuto rozhodnutí stížnost, která má odkladný účinek. Podle § 308 odst. 4 mu právo stížnosti s odkladným účinkem přísluší i proti rozhodnutí, že se obviněný osvědčil nebo rozhodnutí, že se v trestním řízení pokračuje.

2. Poškozený a narovnání

Hlavním účelem narovnání je urovnání vztahů mezi obviněným a poškozeným a odčinění všech škodlivých následků způsobených poškozenému trestným činem. Narovnání má povahu dohody, kdy poškozený za to, že dosáhne plného odškodnění, kterého by se nemohl domáhat v adhezním řízení, souhlasí s tím, že trestní stíhání obviněného bude definitivně zastaveno.Vzhledem k samotné povaze tohoto institutu, nepřichází narovnání v úvahu v případech, kde trestným činem vůbec nebyla způsobena škoda a tudíž zde není žádný poškozený.7

Největší výhodou oproti standardnímu trestnímu řízení, ale i ostatním druhům odklonů je, že v rámci tohoto institutu může být odškodněn každý poškozený ve smyslu § 43 TŘ. Škodou, kterou je nutné nahradit, je tak nejen majetková škoda v širším smyslu, jež se nahrazuje v rámci adhezního řízení či podmíněného zastavení trestního stíhání, ale i škoda na zdraví, morální či jiná a je možné žádat i vrácení bezdůvodného obohacení. Zákon uvádí alternativně 3 způsoby, jak je možné takovou škodu nahradit, přičemž je ponecháno na poškozeném, aby si vybral tu možnost, která je pro něho nejvýhodnější, pokud je zároveň v možnostech a schopnostech obviněného.8 Zásadně je třeba nahradit celou škodu, popř. jinak odčinit celou újmu, to však neplatí, netrvá-li poškozený na plném odškodnění, ale spokojí se i s náhradou nižší.

Odškodnění v rámci narovnání se sice oproti standardnímu trestnímu řízení a podmíněnému zastavení trestního stíhání může domáhat větší okruh poškozených, ale tento okruh je v jistém směru naopak zúžený, neboť dle § 310a práva poškozeného podle § 309 a 311 nepřísluší tomu, na koho nárok na náhradu škody pouze přešel.

Postavení poškozeného v rámci narovnání je mnohem silnější než ve standardním trestním řízení nebo v jiných formách odklonů. Zákon jako jednu z podmínek pro uplatnění tohoto institutu vyžaduje nejen souhlas obviněného, ale i poškozeného. Souhlas je udělován na základě dohody mezi nimi a je podmíněn úplným a oboustranně přijatelným vypořádáním škody nebo jiné újmy způsobené poškozenému trestným činem. Poškozený nesmí být k udělení souhlasu žádným způsobem donucován a jeho souhlas není možné nijak nahradit. V případě jeho nesouhlasu není narovnání i za splnění ostatních zákonných podmínek možné a to i tehdy, pokud obviněný škodu již nahradil.9

Před rozhodnutím o schválení narovnání mají orgány činné v trestním řízení povinnost vyslechnout obviněného a poškozeného. Jedná se o výslech svého druhu, vyjádření se k věci, které je zaměřeno zejména na způsob a výši škody či odčinění jiné újmy, nebo okolnosti a způsob uzavření dohody o narovnání. V rámci tohoto výslechu by mělo být zjištěno i to, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně, bez nátlaku a zda oba souhlasí se schválením narovnání.10

Vedle obvyklých procesních práv, která náleží poškozenému i při standardním trestním řízení nebo při podmíněném zastavení trestního stíhání, je významným právem poškozeného jeho účast na mediačním procesu, bez kterého je schválení narovnání takřka nemožné. Právě proces mediace má vést k uzavření vyvážené a všestranně přijatelné dohody mezi obviněným a poškozeným, do níž se promítnou názory a požadavky obou stran.

Zákonem č. 265/2001 Sb. bylo do trestního řádu zavedeno oprávnění poškozeného i obviněného podat proti rozhodnutí o schválení narovnání stížnost s odkladným účinkem. Do té doby byl k takové stížnosti aktivně legitimován pouze státní zástupce. Tím měla být zdůrazněna skutečnost, že se jedná o dohodu mezi obviněným a poškozeným, která byla po splnění zákonných podmínek schválena.

3. Poškozený a trestní příkaz

V případě vydání trestního příkazu jsou pro přiznání náhrady škody způsobené poškozenému trestným činem stejné podmínky jako ve standardním trestním řízení. Musí se jednat o majetkovou škodu v širším smyslu a poškozený, který má nárok na náhradu škody musí svůj nárok uplatnit řádně a včas, tj. nejpozději do vydání trestního příkazu samosoudcem, musí z něj být patrno, z jakých důvodů a v jaké (alespoň minimální výši) je uplatňován, musí být podán oprávněnou osobou proti obviněnému.11

Bylo-li ve věci rozhodnuto trestním příkazem, musí být trestní příkaz poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, doručen. Mnozí autoři za nedostatek právní úpravy označují fakt, že zákon umožňuje rozhodnout o nároku poškozeného, ale nedává mu právo v případě jeho nesouhlasu s tímto rozhodnutím podat proti němu opravný prostředek - odpor. Z tohoto důvodu nelze mluvit o rovnosti procesních stran, neboť obviněný tuto možnost má. Jelínek a Sovák podotýkají, že by bylo správné, kdyby poškozený, který řádně uplatnil nárok na náhradu škody, měl právo podat proti trestnímu příkazu odpor. Podáním odporu by se trestní příkaz rušil ve výroku o náhradě škody a samosoudce by mohl sám o náhradě škody rozhodnout, anebo odkázat poškozeného na řízení občanskoprávní, obdobně jako je tomu v ustanovení § 265 TŘ pojednávajícím o důsledcích zrušení výroku o náhradě škody v případě podání odvolání poškozeným.12

Autoři se však ve svých úvahách zabývají tímto problémem jen z jednoho úhlu pohledu a zcela opomíjí následky, které by zavedení možnosti podání odporu poškozeným mělo. Představme si případ, kdy by byla trestním příkazem stanovena obviněnému povinnost k náhradě škody, se kterou by poškozený z nějakého důvodu nebyl spokojen, podal by odpor a samosoudce by ho odkázal na občanskoprávní řízení. V takovém případě nevidím na postavení poškozeného žádné zlepšení, jednou již měl přiznanou náhradu škody a po využití „výhodné„ možnosti dosáhnout pro něho vyšší náhrady škody, se musí svého nároku znovu zdlouhavě domáhat v občanskoprávním řízení. To je jen jeden z problémů, další vidím např. v tom, že autoři se vůbec nezabývají otázkou, v jakém řízení by se po podání odporu směřujícímu proti výroku o náhradě škody dále rozhodovalo, jak by se zjišťovalo stanovisko poškozeného a obviněného, jakou formou rozhodnutí by samosoudce rozhodoval, jestli by byl možný proti takovému rozhodnutí opravný prostředek, popř. jaký.

Podle § 314g odst. 3 TŘ jedná-li se o trestní stíhání obviněného pro trestný čin, u něhož je podmínkou pro zahájení trestního stíhání a pokračování v něm souhlas poškozeného, má poškozený i v případě trestního příkazu právo vzít svůj udělený souhlas zpět a to až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob, kterým se doručuje. Trestní příkaz tím bude zrušen a trestní stíhání se zastavuje.