Odškodňování neboli kompenzace má sloužit ke zlepšení postavení oběti trestného činu. Tento institut vychází z myšlenky, že „občané svěřili státu odpovědnost za svou bezpečnost jak před útoky zvenčí, tak i zevnitř. Stát je tedy zodpovědný za ochranu občanů před kriminalitou. Na to dostává nemalé částky od daňových poplatníků. Pakliže tedy svou povinnost neplní dobře a dostatečně a občané se tak stávají obětí zločinů, je jeho povinností, nedosáhne-li oběť restitucí od pachatele, škodu kompenzovat. Pro tyto účely by měl proto zakládat zvláštní fondy, do nichž by mohla plynout část pokut a jiných majetkových trestů od provinilců. Je samozřejmé, že rozpočty i těch nejbohatších států by se zhroutily, kdyby měly být hrazeny všechny škody, v plném rozsahu a všem obětem. Pro účely kompenzace se proto provádí selekce obětí podle nejrůznějších hledisek.„1

V červenci roku 1997 byl přijat zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, jehož základním účelem má být poskytnutí finanční pomoci na částečné odškodnění těch, kterým v důsledku trestného činu byla způsobena vážnější újma na zdraví a kteří objektivně nemají možnost v přijatelné lhůtě dosáhnout náhrady škody na pachateli.2 Aplikace tohoto zákona v praxi objevila některé nedostatky, a tak bylo přistoupeno k jeho novele zákonem č. 265/2001 Sb., jenž vstoupil v účinnost 1. ledna 2002.

V tomto zákoně stejně jako v kriminologii je rozlišována zvláštní kategorie poškozeného, a to oběť trestného činu. V kriminologii je pojem oběti širší než pojem poškozeného a kromě osob, které utrpěly újmu v přímé souvislosti s trestným činem, sem patří i osoby, které újmu utrpěly zprostředkovaně.3 „Pokud se tedy porovnávají pojmy oběť a poškozený, lze konstatovat, že rozdíl mezi nimi spočívá především v tom, že pojem poškozený charakterizuje v prvé řadě procesní postavení toho, komu byla trestným činem způsobena újma, tedy vymezuje jeho oprávnění v průběhu celého trestního řízení. Plné využití všech práv poškozenému ovšem nezaručuje a ani nemůže zaručit, že v průběhu trestního řízení dojde k uspokojení jeho nároku na náhradu škody.

Pro pojem oběti je naopak charakteristický vznik újmy a v důsledku toho i zhoršení sociálního postavení jako bezprostředního následku jednání, které vykazuje znaky trestného činu. V případě oběti je rozhodující sociální aspekt, nikoli zajištění jejích práv v procesu odhalování pachatele a jeho postavení před soud.„4 Ve zmiňovaném zákoně je pojem oběti definován v § 2 odst. 1 a 2 a je naopak užší než pojem poškozený. Za oběť se považuje fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, a také osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, jestliže této osobě zemřelý poskytoval výživu nebo byl povinen ji poskytovat.

Obsahem zákona jsou podmínky, za kterých stát poskytne peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. S tímto zákonem souvisí i některá ustanovení trestního řádu, která jím byla přímo novelizovaná. Za peněžní částku určenou k veřejně prospěšným účelům, jejíž složení je vyžadováno po obviněném jako jedna podmínka pro schválení narovnání, se rozumí také částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Z peněžité částky k obecně prospěšným účelům musí obviněný určit alespoň 50 procent státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytované podle tohoto zákona.5 Cílem těchto ustanovení je zajistit dostatek finančních prostředků státnímu rozpočtu na výplaty peněžité pomoci.

Pomocí se rozumí jednorázové poskytnutí peněžní částky, která má oběti pomoci překonat zhoršenou sociální situaci způsobenou trestným činem a poskytuje se, nebyla-li škoda na zdraví nebo v důsledku smrti způsobená trestným činem zcela uhrazena. Jak podotýká Král, škoda by měla být nahrazena především pachatelem, přiznání peněžité pomoci je možné teprve v případě, že škoda nebyla plně uhrazena. Bude se jednat zejména o situace, kdy se buď nepodařilo zjistit pachatele trestného činu, nebo jeho odsouzení brání zákonná překážka, anebo kdy vzhledem k insolventnosti odsouzeného je vydobytí náhrady škody v přijatelné době nereálné.

Podmínkou pro uplatnění nároku na poskytnutí peněžité pomoci není předchozí vymáhání náhrady škody na pachateli, oběť má naopak možnost místo odškodnění pachatelem požadovat peněžitou pomoc od státu, popř. uplatňovat oba nároky souběžně. Spočívá-li však důvod neuhrazení pouze v nevyužití všech zákonných prostředků k uplatnění nároku na náhradu škody na pachateli, bude to mít svůj význam, neboť peněžitá pomoc v takovém případě může být snížena nebo nepřiznána.6 Stát poskytuje pomoc pouze v případě, kdy oběti vznikla újma na zdraví, protože ta často způsobuje, že poškozený nemůže vlastními silami dosáhnout stejných životních podmínek, jaké měl před způsobením újmy. Za splnění zákonných podmínek vzniká oběti nárok na poskytnutí této peněžité pomoci. Pomoc poskytuje na základě žádosti oběti jménem státu Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Podle § 14 tohoto zákona jsou orgány činné v trestním řízení povinny poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichž lze o poskytnutí pomoci žádat.7

Kromě zmíněné podmínky zcela neuhrazené škody na zdraví nebo v důsledku smrti způsobené trestným činem, je podle § 5 odst. 1 a 2 další podmínkou, jejíž splnění zákon pro poskytnutí pomoci oběti trestného činu vyžaduje, aby o vině pachatele trestného činu, kterým byla způsobena škoda na zdraví, bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem nebo rozsudkem, kterým byl pachatel pro nepříčetnost zproštěn obžaloby. Pomoc však může být poskytnuta i v případě, že takový rozsudek nebyl vyhlášen nebo nenabyl právní moci nebo pokud nebylo zahájeno trestní stíhání proto, že pachatel není znám nebo mu není možné sdělit obvinění či trestní stíhání brání zákonná překážka, a to za podmínky, že na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena škoda na zdraví. Žádost o poskytnutí pomoci je třeba podat nejpozději do jednoho ruku ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě způsobené trestným činem, jinak právo zaniká.

Zákon obsahuje důvody, za kterých nárok na peněžitou pomoc nevznikne. Podle § 6 citovaného zákona stát pomoc oběti neposkytne, jestliže oběť:

a) je stíhána jako spoluobviněná v trestním řízení vedeném pro trestný čin, v důsledku kterého byla poškozena na zdraví, nebo byla účastníkem takového trestného činu,

b) nedala souhlas k trestnímu stíhání pachatele trestného činu v případě, kdy tento souhlas je podmínkou zahájení trestního stíhání nebo pokračování v něm, anebo vzala-li takový souhlas zpět,

c) neposkytla orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost zejména tím, že bez zbytečného odkladu nepodala trestní oznámení o trestném činu, v souvislosti s nímž požaduje náhradu škody, nebo jako svědek v trestním řízení využila s odvoláním na svůj poměr k pachateli práva odepřít výpověď.

Důvody pro nepřiznání peněžité pomoci jsou obligatorní povahy. Zjistí-li se existence kteréhokoli z nich, musí být poskytnutí pomoci odmítnuto, pouhé snížení na základě úvahy soudu není možné.8 Vychází se z toho, že stát může po oběti požadovat, aby učinila vše potřebné k odhalení pachatele. Brání-li však sama oběť svým chováním řádnému a včasnému objasnění trestné činnosti a postihu jejího pachatele, nemůže od státu očekávat případné odškodnění.9 Vedle toho je vyloučeno poskytnutí pomoci, jestliže celková výše bodového ohodnocení za bolest ve smyslu vyhlášky č. 32/1965 Sb. nedosahuje 100 bodů. Podle § 8 může být peněžitá pomoc snížena nebo se nepřizná s přihlédnutím k sociální situaci oběti a k tomu, do jaké míry oběť spoluzavinila vznik škody, a k tomu, zda oběť využila všech zákonných prostředků, aby uplatnila nárok na náhradu škody na pachateli nebo na jiné osobě, která je povinna škodu uhradit.

Novela účinná od 1. ledna 2002 přinesla změnu ohledně způsobu poskytnutí pomoci. Podle dosavadní úpravy se pomoc poskytovala ve výši, která představovala obětí prokázanou výši ztráty na výdělku a nákladů spojených s léčením a u oběti, jež je osobou pozůstalou po oběti, která ji vyživovala, se pomoc poskytovala ve výši prokázaných nákladů spojených s pohřbem a nákladů na výživu, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela. Maximální limit, který nesměla pomoc oběti přesáhnout, byl stanoven na 60.000 Kč. Dnešní úprava rozšířila způsoby poskytnutí pomoci. Nyní je pomoc možné poskytnout buď v paušální částce 25.000 Kč, nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčení, popř. ve výši prokázaných nákladů spojených s pohřbem a nákladů na výživu, jde-li o pomoc osobám, jimž oběť zemřelá v důsledku trestného činu poskytovala nebo byla povinna poskytovat výživu.

Při určování výše peněžité pomoci tímto způsobem se přihlédne i k výdělku nebo výživnému, které oběti ujdou i v budoucnu. Pokud poté, co jí byla poskytnuta pomoc, prokáže, že jí vzniklá škoda je vyšší, než jaká byla podkladem pro poskytnutí pomoci, je možno jí na její žádost poskytnout pomoc opětovně, přitom se však přihlíží k již vyplaceným částkám. Novela také zvyšuje maximální výši stanovenou pro poskytnutí pomoci na 150.000 Kč. Jestliže již bylo o náhradě škody rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše škody zjištěná v tomto rozsudku závazná pro stanovení pomoci v rozsahu, v jakém již o škodě bylo rozhodnuto.

Změna způsobu poskytování pomoci vycházela z toho, že prokazování přesné výše vzniklé škody bylo v řadě případů na úkor požadavku rychlosti a neformálnosti při poskytování státní podpory obětem trestné činnosti, a proto má žadatel nyní na výběr, zda prokáže skutečnou výši škody, nebo bude žádat o paušální částku, která bude zpravidla nižší, ale nebude zde nutnost obstarávat řadu dokladů.

Pomoc obětem trestné činnosti není plněním nenávratným, má sloužit pouze ke zlepšení sociální situace, proto zákon ukládá oběti v § 12 odst. 1 povinnost do pěti let ode dne, kdy jí byla poskytnuta pomoc, odvést na účet Ministerstva spravedlnosti částky, které obdržela jako náhradu škody, a to až do výše poskytnuté pomoci. Tato povinnost je podmíněna tím, že ve lhůtě pěti let ode dne poskytnutí pomoci obdržela alespoň částečnou náhradu škody, pokud na náhradě škody žádnou částku neobdržela, tato povinnost vůči státu spočívající ve vrácení peněžité pomoci jí nevzniká. Tato povinnost nevzniká ihned po obdržení určité částky na náhradu škody, oběť ji může splnit kdykoli v průběhu lhůty pěti let. Horní hranice plnění, kterou musí obět odvést státu, je dána tím, co obdrží v průběhu pětileté lhůty na náhradě škody a současně výší peněžité pomoci. Obdrží-li na náhradě škody vyšší částku, je povinna státu odvést jen část rovnající se poskytnuté peněžité pomoci.10

Podle § 12 odst. 2 a 3 nebyla-li poskytnutá pomoc obětí vrácena během těchto pěti let, musí stát právo na vrácení této pomoci uplatnit do dvou let, jinak právo zaniká. Ministerstvo se, pokud o to oběť požádá, může práva na vrácení poskytnuté pomoci vzdát z důvodu sociální situace oběti, celkové výše jí způsobené škody a výše náhrady, kterou oběť obdržela.